...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

The Most Important Moments

Publikováno 06.05.2011 v 00:16 v kategorii Z naší dílny, přečteno: 180x

2. kapitola

Byl to kentaur se stříbrnou obroučkou ve vlasech (ta, jak ji učili, značí nejvýše postaveného hřebce se všemi právy), zachvěla se.

„Má paní,“ začal mluvit hlubokým hrdelním hlasem „ten muž Vás hanebně ponížil, zabil bych ho, ale ohrozil bych tím i Váš život.“ Popošel k ní blíž, až se nad ní tyčil jako obrovský monument. Zaváhala, ale pak zastrčila meč do pochvy a nasedla na koně. Otočila se ke kentaurovi a řekla tím nejjemnějším hlasem, jaký mohla v dané chvíli, kdy měla nervy našponované k prasknutí, vykouzlit „Děkuji za Vaši záchranu. Jste laskaví, že jste se mě zastali.“ Pobodla koně do klusu, ale cestu jí zahradil jiný kentaur se zářivým kopím, jaká kovali pouze oni. Ozval se ledový smích a ona se s nepříjemným tušením otočila „Vy to ještě nechápete, má paní? Já Vás zachránil, proto nyní patříte mě. Tímto jste se stala mou snoubenkou!“

Teď teprve pochopila to mrazení, které z tohoto tvora měla i Pelielovo počínání. Kentauři věří, že žena, políbená lidským mužem je znesvěcená, ale pokavaď to nebylo políbení manželské, není ještě vše ztraceno. Stačí tři dny v úplné samotě a její duše se očistí. „Proto to udělal!“ napadlo ji „Mám jen 3 dny, ale jak řekl, nejsem v tom sama.“ Pomyslela si a už začala spřádat plány. Popojela blíž k velícímu kentaurovi a bezelstně se zeptala „A smím znát Vaše jméno, můj pane?“ sklonila hlavu na znamení pokory „Tak se mi to líbí,“ zaburácel „mé jméno je Galeimos.“ Chytil Altase za uzdu a vedl ho pryč od řeky. Naposledy se ohlédla a v hloubi duše se objevila první malá pochybnost. Vždycky se něco může pokazit..

„Má paní, protože Vás ten muž zneuctil, nebudete se po tři dny s nikým stýkat, ničeho se dotýkat, vyjma věcí, které máte nyní u sebe a které Vám dáme k dispozici. Po celou dobu budete zavřená v našem chrámu, aby Vás bohyně země Gaia mohla Očistit.“ Chvíli pokračovali mlčky, ale dlouho jim to nevydrželo, Galeimos byl typický chvástal, chtěl na Taisiu udělat dojem, ale nevěděl, s kým má tu čest „Víte, má paní, všechny věci by byly po Vašem Očistění spálené, ale abyste viděla, jak jsem velkorysý, nechám Vám je posvětit. Například těchto šatů by byla škoda, vypadáte v nich doslova jako anděl, akorát máte smůlu, že jste spadla na zem..“ začal se smát svému vlastnímu vtipu, ale i Taisia se usmívala. Vytvořil z ní nedotknutelnou modlu, ke které budou, když to zahraje dobře, vzhlížet.

Skládala střípky nového plánu, když jí ze zamyšlení vytrhl zvuk, který do okolí nezapadal. Znala ho, ale nevěděla, kam jej zařadit. A tu jí to došlo – byl to zvuk podkov dopadajících na kameny, ale kentauři nemají okovaná kopyta.

PELIEL! Prolétlo jí hlavou,a však naštěstí si zavčas uvědomila, že na to nesmí upozornit. V předu, mezi stromy, začal probleskovat oheň, jak se přibližovali k osadě hrdých tvorů.

Narovnala se v sedle, přehodila si plášť okolo ramen a dala si záležet, aby byl rovnoměrně rozhozen přes oba boky koně. Do vlasů si položila čelenku ze stříbrného kovu, která jí patřila právem elfské princezny. Jakmile vjeli do kruhu osvětleného ohněm vše utichlo. Všechny zraky se obrátili k příchozím, kteří nebyli tak brzo očekáváni. Pak náhle spatřili překrásnou dívku na bílém koni, kterého vedl jejich pán Galeimos. Vypadala jako anděl z jiného světa a to možná právě proto, že měla jen dvě nohy. To, o co se pokusila, vyšlo.

„Tato žena,“ promluvil Galeimos „je má snoubenka. Byla znesvěcená a já ji zachránil ze spárů mladého lovce, co bydlí v jeskyních za řekou. Ve své vděčnosti svolila, že se stane mou ženou.“ Taisia zůstala nevěřícně koukat, chtěla hrát svou roli a nedělat potíže, ale elfové nelžou, nemohla to tak nechat „Ale počkat, ty ses mě, můj pane, na nic neptal!“ ačkoliv nevěděla, co tím chtěla získat, musela to říct, nelíbilo se jí, jak prezentoval situaci, která proběhla úplně jinak, zdálo se jí to nefér.

„Tak tedy dobrá,“ připustil kentaur, zdálo se, že ho to dokonce baví „má paní, chcete se stát mou chotí?“ bylo to sice položeno formou otázky, ale určitě nečekal jinou odpověď nežli kladnou, proto se tedy Taisia pokusila o poslední únik „Pane, byla bych ráda nazývána Vaší chotí, nicméně, jsem zaslíbena jinému.“ Na důkaz svého tvrzení vytáhla zpod tuniky řetízek s prstenem z bílého zlata. Shromážděním proběhl šum. Počkala až utichne a pokračovala „Je od mého snoubence, kterého jste zahnal a který se mě před Vámi pokoušel ochránit. U řeky jsem byla ochotná přistoupit na tuto hru, myslela, jsem, že jde skutečně o čestné jednání. Bývala bych Vám utekla a Vás by to nemuselo trápit, ale neměl jste lhát.“ Vystrčila bojovně bradu dopředu a podívala se do ohně. Očima se vpíjela do plamenů, až ji od ostrého světla začaly pálit a kanuly jí z nich slzy. Přemýšlela, zda to co zamýšlí nebude to poslední, co udělá.

Elfové nelžou, neumí to a ona zůstane věrná svému lidu.

Podívala se na všechny přítomné „Omlouvám se Vám, můj pane,“ obrátila pohled zpět na Galeima „odmítám Vaši nabídku. Svého nastávajícího miluji.“ Zvedla hrdě hlavu, i když jí líčka pokrývala červeň. Uvědomila si, že to tak opravdu je a že to Peliel slyšel. Chtěla, aby to věděl, zvláště, pokud má nyní zemřít.

Kentaur byl vzteky bez sebe. Vytasil svůj obrovský meč a hnal se na Taisiu, která zůstala stát malá a útlá, zdánlivě bezmocná. Rychle cukla uzdou a Altas, jakoby věděl, co zamýšlí, vyrazil přímo do středu osady mezi ohromené kentaury. Všichni se sice chopili svých zbraní, ale pro ně byla zneuctěná a oni se mohli dotknout jen čistého. Jediný, kdo se jí mohl dotknout byl Galeimos a ten se o to neúspěšně pokoušel. Sekal děsuplnou zbraní sem a tam, ale stále mu v cestě stál její štíhlý meč.

Peliel měl velkou radost z toho, co slyšel, avšak uvědomil si, v jakém je nyní Taisia nebezpečí. Původně zamýšlel, že až ji samotnou uzavřou do paláce (což byl ve skutečnosti srub na kopci), vloupe se tam a odvede ji. Měl by celé tři dny na přípravu, ale nyní musel zasáhnout ihned. Něco ho ale stále drželo na místě. „Ona to ví!“ odzbrojila ho náhlá myšlenka „ví, že by mě zabily, kdežto jí se bojí dotknout. Celou dobu s nimi hraje hru!“ toto náhlé prozření jej málem porazilo. Chtěl ji zachraňovat a ona zatím zachránila jeho. Tušila, že by zasáhl – musel se sklonit před její pozorovací schopností, protože když je po cestě sledoval, kentauři byli očima jen u ní a ona, ačkoliv seděla rovně a dívala se jen dopředu, o něm věděla. Poznal onen záhadný úsměv, který patřil jen jemu a nyní zapadl na své místo. Ale i přesto by to nečekal, ne u dívky.

Taisia měla nyní pocit, jakoby se zastavil čas. Všechny Galeimovy pohyby se jí zdály zpomalené a primitivní, akorát na síle se nic neměnilo. Už věděla, že je to boj na život a na smrt, který musí vyhrát. Pokud zemře, Peliel se obětuje. To nesmí dopustit. Zbývá už jen odhalit kentaurovu slabinu.

Náhle zahlédla něco letět vzduchem a kousek od ní se do země zabodl elegantní elfské meč. Pobodla Altase a rozjela se k té zářivé čepeli. Uměla bravurně ovládat dva meče naráz a ON to moc dobře věděl. „Altasi, zatančíme si.“ Řekla, ačkoliv si nebyla jistá, zda kůň pochopil plný smysl jejích slov, přesto mu věřila. Koneckonců ho cvičila neustále, i pro možnost boje, avšak ještě neměl možnost si to vyzkoušet. Chvíli jim tento druh boje vyhovoval, ale byli příliš těžkopádní. Taisia se proto rozhodla sesednout. Byla sice jako pěšák menší oproti výšce kentaura, ale byla hbitější a ohebnější, což byla její výhoda. Začala bojovat ještě usilovněji, ale zásoba jejích sil se žalostně ztenčila – síly jí začaly opouštět.

Měla už jen pár možností zasáhnout a to nesměla promeškat. Začala opakovat složitou kombinaci úderů a postojů a provedla ji několikrát za sebou. Jakmile ucítila ten známý pocit naplnění, neuvěřitelně rychle změnila figuru a udělala výpad. Cítila, jak se ostří boří do masa a věděla, že zasáhla cíl. Galeimos upustil meč a pomalu se ve smrtelné křeči sesul k zemi. Ostatní kentauři zůstali ohromeně hledět na tu, jež v jejich očích byla bohem, který sestoupil na zem, aby je ztrestal. Kdo jiný než bůh či jeho anděl by dokázal zabít Galeima.

„Kentauři,“ promluvila „nechci s Vámi bojovat!“ odmlčela se, aby svým slovům dodala váhu a na důkaz toužebně očekávaného míru zastrčila meč do pochvy a druhý zabodla do země. Pokračovala „Slíbíte-li mi, že mě ani mému snoubenci neublížíte, vyvolím mezi Vámi nového vůdce a budu Vás považovat za své přátele, se kterými budu počítat při oslavách i smutcích. Chcete se mnou žít v míru?“ nezbývalo než počkat. Dlouho se nic neozývalo, potichu počítala do šesti, aby se ovládla, jak se v ní rozmáhala beznaděj. Nakonec se ale mohla radovat „VENITAR“ slyšela šeptat ze všech stran až se ozvalo jediné a osamělé „ANO!“ ostatní se postupně přidávali a nadšeně tleskali. Sejmula tedy z hlavy mrtvého kentaura obroučku ze stříbra a nasedla na koně, aby byla stejně velká jako oni, avšak kentauři se jí klaněli. Projížděla mlčky kolem nich a dívala se jim do ohromených očí až se rozhodla. Vybrala si kentauří dívku možná svého věku, byla to ona, kdo se odvážil promluvit nahlas. Přijela k ní blíž a zeptala se „Jak se jmenuješ?“ dívce zrůžověla líčka „Mana, má paní.“ Odpověděla překvapivě silným hlasem a Taisia pokračovala „Mano, má vůle je, abys je vedla. Nejsem Tvá paní, jsem přítelkyně.“ Položila jí obroučku na hlavu a pomohla jí vstát _Veď je dobře a spravedlivě, uč je úctě a dobrotě a ať vždy bojují proti zlu.“ Mana přikývla „Ano Venitar!“ a bylo dokonáno. Taisiu ovšem hlodala malá myšlenka „Měla jsem právo zasáhnout do jejich osudu?“ když ale viděla jejich nadšené tváře, zapomněla na to a pravila „Nevím, co znamená Venitar, ale na Vaši počest budu po zbytek svých dnů Taisia Venitar!“ opět se ozval jásot. S tím vyjela k lesu, který ji za okamžik pohltil.

Už neviděla, jak byla Mana zasypána bohatstvím, jak se jí všechny ruce toužily dotknout. Neviděla její šťastný úsměv se kterým přikázala postavit sochu pro Venitar – jejich bohyni. Avšak to všechno bylo nyní vedlejší. Ji ze všeho nejvíce trápilo, jak nyní najde toho, ke komu se přimkla již před lety, ale až nyní to věděla, až nyní si to přiznala. Už si byla jistá, že to není jen přítel, jak si namlouvala.

Pomalu jela směrem, kde si myslela, že narazí na řeku. Její kůň bíle zářil, ale v jejím šedostříbrném plášti se tento svit ztrácel, aby neubral na kráse její světlé a bledé pleti. Poklepala na meč, který jí nyní ležel přes kolena a zeptala se tmy „Kdepak je tvůj Pán?“ povzdechla si“Kdybys mi to tak mohl říci.“ A pohroužila se zpět do svých myšlenek…

…Taisiin meč zasvištěl vzduchem, jak se snažil zasáhnout cíl, ale její protivník byl ten nejlepší. Oba dva již byli unaveni, ale ani jeden se nehodlal vzdát. Pořád znovu a znovu zaznívalo skřípění kovu o kov, když se meče setkaly. Taisia udělala krok dopředu, ve snaze protivníka zaskočit, ale jen si vysloužila mělké škrábnutí na rameni. Zlostně vykřikla a zastavila se, jako šelma vyčkávala na jeho příští tah.

Vyplatí se čekat, to věděla. Cítila, jak jí rána pulsuje a slabý pramínek krve jí začal stékat po ruce. Vnímala svůj tlukot srdce a měla pocit, že zaslechla i ten jeho. Začala provádět kombinace postojů a figur s milimetrovou přesností. Bojovala přesně podle rytmu svého srdce. Náhle zaměnila půlotočku za otočku, udělala výpad a vyrazila mu meč z ruky. Přiskočila k němu a přitiskla mu hladkou, chladnou ocel ke krku.

„Vidíš Taisio?“ popošel kousek stranou a sebral svůj meč ze země „Už Tě nemám čemu naučit. Je jen málo bojovníků na Pentalonu, kteří by dokázali to, co ty.“ Řekl s kyselým úsměvem a poplácal ji po zádech.

„Freole, jste laskavý, ale já se necítím připravená, nemyslím si, že bych ve skutečném souboji přežila.“ Hodila meč do trávy a rozhodila rukama „Ale já hloupá, vždyť já odsud nesmím, já se v životě do boje nedostanu. To se ode mě neočekává!“ na konci vypadala zoufale, i když jí hrdost nedovolila propuknout v pláč, v očích se jí hněvivě zalesklo a ona se trucovitě, jak malé dítě, otočila zády ke svému učiteli.

Měkce na ni pohlédl a řekl „Skutečně se to od Tebe neočekává,“ naklonil hlavu na stranu a přistoupivše k ní jí dal ruku na zdravé rameno „ale nikdy nevíš, co Ti osud přichystá, nepropadej beznaději, vše nakonec může být jinak, než se zdá.“ Otočila se k němu čelem a objala ho „Ach Freole, opravdu musíte odjet? Mám ráda Vaši společnost.“ Pohladil ji po vlasech. „Bohužel, dítě, musím. Král si žádá mé služby a já nemohou odmítnout.“

Odcházel a ona jej nemohla zadržet, ačkoliv si to tolik přála. Natáhla ruku, chtěla ho zastavit, přivolat zpět, ale se studem ji zase stáhla. On se vrátí…

…nechala myšlenku odlétnout s posledním povzdechem „Kdybyste Freole jen tušil…“ a zatáhla za uzdu, aby se kůň zastavil. Něco slyšela. Ačkoliv si nebyla zprvu jistá, po chvíli již věděla, že jde o zvuk padající vody. Dostala se k oné řece. Bála se, co jí tam může čekat, ale pocítila takový přival naděje, že musela jet dál.

Pobodla hřebce, natáhla si kápi a cípem pláště přikryla probleskující meč. Raději, ať je na možné potíže připravená, ona už nebude tou překvapenou. Ale i když takto přemýšlela, měla na jazyku spoustu důvodů, proč by tam jezdit neměla.

Síla burácení vody se zvyšovala, dívka tušila, že tento pás lesa není tak široký jako ten, kterým ji vedli kentauři. Při vzpomínce na souboj, který vyhrála nezraněná, se jí do žil vlila nová odvaha. Až nyní si uvědomovala, že mohla požádat o průvodce, který by ji dovedl zpět, odkud musela odejít. Minula poslední stromy a uviděla vodu - otevřel se před ní výjev jako z pohádky.

Clona stromů se rozevřela a odkryla malé jezero s vodopádem. Měsíční svit se odrážel od hladiny, kterou čeřily jemné vlnky. Temná modř, jež zabarvila noční oblohu, se na vodní hladině měnila na temně fialovou, jen občas rušenou stříbřitě modrou, která vyplývala z bělostné pěny na úpatí nevelkého, ale přesto silného vodopádu.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!