...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

The Most Important Moments

Publikováno 06.05.2011 v 00:15 v kategorii Z naší dílny, přečteno: 184x

1. kapitola

„Už procitla.“ Pomyslelo si Slunce a dál se procházelo po navyklé trase na své každodenní nebeské pouti.

Jakmile se mladá dívka probrala, podivila se, jak jasná je dnes obloha. Ležela na nízkém pahorku uprostřed nezměrné lesní plochy, v měkké trávě a sluneční paprsky ji lechtaly ve tváři. Nevzpomínala si, jak se tam ocitla a ani kam se poděly její věci včetně vznešeného koně jménem Altas. Pomalu vstala, aby ze svých svalů otřepala ospalost a rozhlédla se, nyní věděla kde je. Všude okolo ní se rozkládaly veliké lesy Maya, na jihu neměly konce, otočila se proto k východu, kde ji uvítalo pobřeží moře; na severu v dálce viděla bělostné hradby města a na západě široký pás hor – byla si jistá, nad otcovými mapami strávila mnoho času na to, aby přesně určila svou polohu, ať už by byla kdekoli. Zůstala sama v lesích (ze kterých nemnohý, kdo vešel, vrátil se zpět na svět) s několika pahorky a skalními útvary (ve kterých, jak často slýchala, žili tvorové , které není radno rušit) dočista bez zásob a tušení, jak se tam vlastně ocitla.

Nyní, když již naprosto jistě věděla, že se nalézá v srdci lesů Maya, ve kterých by mohla bloudit až do konce života a cestu ven nenalézt, rozhodla se počkat. Netušila na co, ale nechtělo se jí tento relativně bezpečný pahorek opouštět. Jen stála a nechala si laskat bělostnou šíji letním Sluncem.

Její pohled upoutalo něco dole mezi stromy, zadívala se tím směrem pozorněji a po podrobnějším zkoumání zjistila, že je to mladík, ačkoliv má na tváři vousy a že nese její jezdecké brašny.

Až nyní si uvědomila, jak byla pošetilá, stát na Sluncem zalitém pahorku jako maják – v duchu si řádně vyčinila a zkušeným pohybem si sáhla k boku. Jaké bylo její překvapení, když její ruka překrásně zdobený meč nenalezla. Na opasku se pohupovala jen pochva, elegantní, avšak zdobený jílec jí scházel - byla neúplná. Zaváhala, avšak pak se s mírným úsměvem předklonila. Vždy, když cestovala, nosila vysoké boty z měkké kůže do kterých si zastrkovala dýky. Nyní z levé boty vyklouzl nenápadný, ale nebezpečný kousek upravené ocele jako ta poslední jistota. Naposledy překontrolovala vzdálenost mezi ní a příchozím a lehla si na břicho. Trocha opatrnosti nikomu neuškodí, tím si byla jistá. Nyní jen čekala, až mladý muž vyšplhá na dostatečně krátkou vzdálenost.

Jakmile se tak stalo a on ji přešel, vyskočila z trávy a na záda mu přitiskla tu nevyzpytatelnou zbraň, jež jí už mnohokrát zachránila život. Neznámý leknutím upustil vše, co nesl a přiškrceným hlasem řekl „Nechtěl jsem tě vylekat! Omlouvám se, jen jsem se o tebe bál, a proto jsem sem nesl tvé věci, abych tě mohl lépe ošetřit.“ ona jej ale už neslyšela, jeho hlas jí totiž připomněl, co tomuto setkání předcházelo…

…Procestovala už skoro celý Pentalon, jen ona a její věrný kůň Altas. Viděla už mnoho měst, vesnic či osad, ale taková, jako byla tato, taková nepřátelská, takovou jinde neviděla.

Přijela tam už pozdě v noci a malátným krokem přicházela k prvnímu hostinci, který uviděla. Ustájila koně a když platila za pokoj, byla už tak unavená, že si ani nevšimla, jak se po ní přítomní dívali. V těch pohledech nebyla ani špetka dobroty, ba přímo naopak, čišela z nich nenávist.

Z posledních sil vyšla do schodů a v pokoji padla na postel tak jak byla, dokonce i meč si nechala u boku, ačkoliv je to značně nepohodlné. Nyní se zdá, že to zasáhla sama prozřetelnost, protože v ranních hodinách ucítila známé chvění v zátylku, které se už naučila nebrat nadarmo a které zaručeně souviselo s hlukem, co se ozýval venku, ten co jí nyní tahal všemi prostředky z bezpečné krajiny snění. Před jejím pokojem se srocovali ti pobudové, které cestou sem míjela, ve vesnici, v sále, na schodech. Potichu se tedy svezla z postele a v očekávání budoucích potíží potichu tasila meč.

Ve tmě viděla výborně a její protivníci byli určitě posilněni alkoholem, avšak i tak se rozhodla nebrat nastávající souboj na lehkou váhu. Byla připravená a to byla její výhoda, krok za krokem se blížila ke dveřím, obezřetně podél stěny.

Když zpozorovala hýbající se kliku, zůstala stát jako přimražená. Dveře se se skřípotem otevřely a dovnitř se nahrnuli – jeden, dva, tři,… šest chlapů velkých jako hora. Spočítat je nebyl problém, ale jak je rychle zpacifikovat a neprolít ani kapku krve – to už tak jednoduché nebylo. Poslední z nich dveře zavřel a stejně jako ostatní začal v temné místnosti tápat. Dostala pošetilý nápad a právě proto věřila, že vyjde.

Proplížila se za posledního z nich a poklepala mu na rameno, než se stačil otočit, shýbla se a schovala se za velký šatník. Opilého muže toto počínání tak překvapilo, že se snažil utéci pryč, nedbaje pokynů jejich vůdce. Prudce otevřel dveře a vyřítil se ven. Bohužel to neprobíhalo, jak si původně představoval, protože přede dveřmi stáli jejich kumpáni a on je povykem vyburcoval. Samozřejmě se srazili a skutáleli ze schodů. Zbytek této povedené party utekl vzápětí. Chvíli pro jistotu poslouchala jejich vzteklé láteření, ale nakonec, když se ujistila, že už nepřijdou, trochu zklamaně zavřela dveře a zajistila je těžkou šatní skříní. Konečně se mohla vrátit do postele, ale po této zkušenosti si meč položila obnažený vedle sebe a pak se konečně odevzdala do konejšivé náruče temnoty noci a usnula.

Po probuzení, které přišlo spolu s prvními slunečními paprsky, byla až překvapivě odpočatá a i přes noční potyčku měla dobrou náladu. Urovnala pokoj do původního stavu, dokonce i šatník vrátila přesně do stejné pozice, v jaké byl (to poznala podle skvrn v prašné vrstvě na podlaze). Naposledy zkušeným okem přehlídla svou práci a se spokojeným úsměvem na tváři opatrně zavřela dveře. Původně zamýšlela, že si dá dole v hlavní místnosti snídani, ale okolnosti tomu chtěli jinak.

Dole u schodů stáli dva uniformovaní muži, evidentně strážní, a k jejímu překvapení čekali právě na ní. Jen se objevila, začal hostinský povykovat „To je ona! Ta za to může!“ a strážci se jí chopili. Nejdříve se na ně dívala nevěřícně, ale když si všimla, že to myslí vážně, pohrdavě se jim vytrhla a se slovy „Co to má znamenat, toto má být zatčení, co se stalo?“ si je změřila pohledem. Stále nechápala, co se stalo tak příšerného, ale nakonec se jí na tváři povedl vyloudit úsměv. Strážný se zašklebil a zlomyslně prohlásil „Jste zatčená, ano. Podle slov hostinského Holla jste napadla zde přítomné pány, mnozí jsou zranění a navíc je tu škoda, kterou jistě nebudete moci uhradit.“ Bylo na něm vidět, že tomu poslednímu věří nejvíce. Toho se samozřejmě chystala využít. Vykouzlila sladký úsměv dítěte a hlasem vyšším než obvykle řekla „Pokud jde o tu škodu, v plné výši ji uhradím,“ začala vytahovat měšec „ale strážníku, opravdu věříte, že bych, byť ozbrojená, dokázala přemoci tolik mužů?“ usmál se jí v odpověď o poznání mírněji a přívětivěji „Myslel jsem si to.“ a ona dodala „Pojďte, spočítáme kolik ta škoda dělá a já budu moci pokračovat v cestě.“ Jeden strážný kývl na toho druhého a ten zvolal „Holle, kolik tě to nedorozumění stálo?“ načež hostinský položil vyúčtování na pult. Dívka zaplatila a poté starostlivě potěžkala nepříliš plný měšec, když ji najednou jeden ze strážců chytil za ruku a pohledu všech přítomných nastavil její pravé předloktí, kde se objevilo znamení Slunce a Měsíce, doteď bezpečně skryto pod rukávem. Nyní jí to bylo jasné, nechtěli jí nechat odejít, děj se co děj.

„Aha, teď je vše jasné,“ zvedl jí ruku nad hlavu až jí paprsek slunce, dopadající dovnitř oknem ozářil symbol na zápěstí, pravil „je to čarodějnice a s těmi jsme zacházeli vždy stejně. Dnes ji, dle našich zákonů, při západu slunce ukamenujeme!“ Stáhlo se jí hrdlo, nemohla promluvit, jak jim má vysvětlit, že jsou na omylu.

Přemýšlela, kdyby chtěla, mohla by je snadno zabít pomocí svého meče a utéci, ale nyní byla zkoprnělá, že se nedonutila k ničemu jinému než je jako ovce následovat do cely. Tam ji zanechali o samotě, aby v přemýšlení čekala na svůj osud. Nechtělo se jí umřít, a proto se modlila, dle víry své rodiny, ke Slunci a k Měsíci. Plakala a nepokoušela se své drahocenné slzy zadržet. Odpoledne už byla tak vysílená, že upadla do neklidného spánku. Po několika minutách ji ale probudil čísi hlas přicházející zpoza zamřížovaného okénka „Pokusím se ti pomoci, neboj se a věř mi.“ Chtěla říci děkuji, ale vyprahlé hrdlo jí to nedovolilo a neznámý byl už stejně pryč.

Když pro ni přišli, dopadalo do cely měkké načervenalé světlo, čekala na ně opřená o zeď a smířená s tím, co mělo přijít. Svým klidem ale doháněla ty dva k šílenství, a proto ji začínali strašit. Nebyla to ale ona, kdo se bál.

Náhle přiběhl malý chlapec a staršímu muži, neohrabaně se uklánějíc, svěřoval, že zmizely všechny její věci, včetně koně. Ohromeně se na ní podíval a pak utekl. Stráže ji chytli ještě pevněji a jí to náhle došlo. Myslí si, že to jsou kouzla, přičemž ona je ráda, že se o Altase někdo postará.

Vyvedli jí ven, kde byl již srocený dav. Udělali jí uličku až do středu náměstí. Tam stál nějaký muž v klobouku. Jak ji uviděl, ukázal na ni a promluvil „Tato žena nám do vesnice přinesla smůlu, která z nás bude sejmuta teprve potom, co ona zemře!“ odmlčel se, pohlédl jí do očí a zeptal se „Chceš něco říci, čarodějko?“ zasmál se. Hrdě na něj pohlédla a řekla s pokrčením ramen „Nejsem čarodějka, to znamení, kterého se tolik bojíte, je znak rytířského řádu, kterému sloužím, nic víc, nic míň. Jediná kouzla, která znám, jsou spojená s uměním meče, neboť mým učitelem byl sám velký Freol.“ Shromážděním proběhl šum „Chceš nám povědět ještě něco tak moc duchaplného?“ smál se ten muž a dívka se jen tak tak ovládla, aby jej neudeřila. S přimhouřenýma očima prohlásila „Jen jedno, že zabít nevinného je hřích, který z vás nikdo nesmyje, pak teprve na sebe uvalíte tu pravou smůlu, hodně štěstí!“ sklonila hlavu a ledabyle se zasmála, poté se narovnala a s novou silou čelila nepřátelským pohledům.

„Ty zemřeš!“ ozvalo se z davu a do jejího mladého těla narazil první kámen.

Stála hrdě se vzpřímenými zády. Nesnažila se kameny odrážet nebo zastavit, stála pevně, jako skála, zavrávorala až když jí jeden zasáhl do spánku. Padla k zemi, ale zvedla se alespoň na kolena, když už jí krev z ostatních zranění na hlavě začínala oslepovat.

V tu chvíli uslyšela zvuk, který již pokládala za výplod své znavené a zraněné mysli. Bylo to Altasovo zaržání a svist mečů. Naposledy v dešti kamenů zvedla zvlhlý zrak, zašeptala své Děkuji a odevzdavši se tmě padla do prachu. Jen zdáli slyšela zvuky boje a ten hlas, který ji konejšil. Jen zdálky slyšela ta krásná slova „Jsem tady, nemusíš se bát, už ti nikdo neublíží…“ Cítila, jak ji zvedají pevné, ale citlivé ruce a usazují ji jemně do sedla, chtěla mu poděkovat, zase, ale opět se jí to nepovedlo, protentokrát jí zradilo její tělo. Upadla do mdlob…

…když se vzpamatovala, plakala a on ji svíraje v náruči opět tím sametovým hlasem uklidňoval.

„Děkuji!“ zašeptala a pokusila se do toho jediného slova vložit všechnu svou vděčnost, aby pochopil, že to myslí vážně.

Opatrně ji posadil na zem a začal srovnávat věci, které před tím upustil. Něco se z brašen vysypalo a když je dával zpátky nevšiml si dýky, která ležela volně mezi tím vším. Říznul se do dlaně a ucukl. Všimla si toho ihned a dala se do hledání. Našla. Úplně dole ležel, omotán koženým páskem, meč, její meč. Ihned jej vzala a otočila ho jílcem k mladíkovi. Nechápavě se na ní díval. „Chyť ho tou poraněnou rukou, alespoň začnu po kouskách splácet svůj dluh.“ Váhavě se natáhl a rozevřel zraněnou ruku, kterou do teď svíral v pěst. Pomalu uchopil jílec, chvíli se nic nedělo, pak se jeho oči překvapením rozšířily „Šimrá to.“ Řekl a podal jí meč nazpět. S ústy dokořán koukal na svou dlaň, která byla bez poskvrny, po předchozím zranění mu nezbyla ani jizvička. „Chvíli jsem se bála, že tu není.“ Řekla jemně „Co? Tedy promiň, co že tu není?“ zeptal se polekaně až se musela usmát „Můj meč.“ odpověděla prostě a jala se čistit dle zvyku čepel.

Po chvíli ticha, kdy ji jen tak pozoroval se zeptal „Jak jsi to udělala?“ zeptal se a ukázal na svou dlaň „Jak? Nevím, mám tento dar, ale netuším jak jej používám, prostě jsem chtěla aby tě ten meč vyléčil, zatím to jinak než přes něj neumím.“ Dál se neptal a ona mu byla vděčná, necítila se na to, aby mu vyprávěla vše, ačkoli tušila, že by mohla, protože právě u tohoto člověka by byla její tajemství nejvíce v bezpečí.

O poznání opatrněji jí začal skládat zbývající věci do brašny, když skončil zvedl hlavu a zeptal se „Jak se jmenuješ?“ bez zaujetí odpověděla „Jsem Taisia.“ Nevypadalo to, že by jej její odpověď překvapila „Myslel jsem si to.“ řekl spíše pro sebe, ale jí to neuniklo. Překvapeně ustala leštit čepel a odložila meč vedle sebe. „Jak bys mohl…“ nedořekla, něco v jeho pohledu jí slova přimrazila na rtech „Záhadně jsem se objevil a ty netušíš, kdo jsem jak je možné, že tě znám. Prozatím ti prozradím, že jsem přítelem tvého otce, budu s tebou dokud mě budeš potřebovat, pak záhadně zmizím a ty budeš volná.“ Jeho hořký úsměv Taisie neunikl, zamrzelo jí to. Podívala se na něj a tu jí připomněl toho, kterého hledala, ale je to možné?

Podívala se mu zpříma do očí „Proč jsem musela zemřít? Nic jsem jim neudělala a i ten největší tupec by přišel na to, že nemůžu být čarodějka. Každý kdo má dar to má v očích, já ne.“ Aniž by se pohnul či mrkl odpověděl poměrně suše „Lidé nemají rádi nic, co je odlišné, bojí se elfů, protože jsme o mnoho mocnější, alespoň oproti nim.“ V tu chvíli jí to došlo – oni se báli, že by dorazili další a zabrali jim jejich půdu. Slyšela už o tomto případu, stalo se to kdesi na severu. Vzhlédla k obloze, Slunce za tu dobu značně postoupilo a jí se začínal ozývat její žaludek.

„Proč jsme tady?“ vážně se na ní podíval „Protože jsem tě musel ošetřit a na delší cestu jsem si netroufal. Jsou to dva dny, co jsem tě zachránil, půl dne nám trvala cesta, ale ty jsi celou dobu jen blouznila, probrala si se až nyní. Dva dny v takovém stavu nejsou žádná legrace. Právě jsem se ti chystal podívat do věcí, zda nenajdu nějaká léčiva.“ Zasmála se „V tom případě chápu, nevím jak se jmenuješ, kdo jsi, ale už u tebe mám nesmazatelný dluh. Mohl si mě tam nechat, ale ty ses rozhodl mě zachránit. Nyní je na mě, abych ti tvou laskavost oplatila. Jsi-li opravdu přítelem mého otce, víš, že mě k tomu váže přísaha. Musím poslechnout svůj rozum i své srdce!“ poslední větu řekla s hrdostí královského rytíře, až se musel usmát, takovou řeč mohl opravdu slyšet jen od ní. Nedal na sobě znát, že jej pobavila, ale svým způsobem i potěšila, snad jen nepatrná jiskra v očích, která se objevila a stejně tak rychle i zmizela, jej mohla prozradit, ale Taisia ho tak důkladně nepozorovala.

Sáhla po první brašně a rychlými pohyby začala vytahovat zásoby potravin a třídit je. Zeleninu mohla rovnou zahodit, ale zbytek tvořilo nasolené maso, sušené ovoce a poněkud tužší pečivo. Rozdělila to na dvě stejně velké hromádky a zašklebila se, rozhodně toho nebylo dost pro oba. Asi to vycítil, protože se zvedl, sebral svůj luk a toulec a prohlásil „Za pár hodin budu zpátky.“ Už chtěl odejít, když se otočil a dodal „Tvůj kůň je támhle u toho stromu.“ Načež odešel bez jediného ohlédnutí.

Netušila, jak dlouho může být pryč a tak nasbírala dřevo na oheň a snědla svou porci jídla. Vykřesala jiskry a usmála se když dřevo začala hořet jasným plamenem. Trochu sušeného ovoce schovala pro Alatase, nyní našla kartáče v jedné z brašen a vydala se z kopce, aby dobrého koně vyhřebelcovala. Bílý hřebec jí na uvítanou olízal ruku a vděčně přijal několik kousků sladkého ovoce. Když byla hotová a jeho srst se zase krásně leskla, sedla si zády ke stromu a začala mu vyprávět. Čas mezitím kvapil vpřed až ji zaskočilo, že se setmělo. Naposledy tedy zkontrolovala, že je Altas v pořádku a vydala se zpět k ohni.

Její neznámý přítel se tam již krčil nad slibně vypadající pečínkou. Opatrně ho pozorovala, chráněná nočním stínem. Zkoumala jeho rysy, pohyby, nakonec se osmělila a vešla do kruhu světla, tvořeného malým ohníčkem. Vzhlédl a zůstal s překvapením rozšířenýma očima koukat dokud nepromluvila. Usmála se „Nepovídej mi, že za mnou stojí duch!“ a poté se rozesmála. On pochopil a sklonil zrak „Nečekal jsem, že tu ještě budeš.“ Zarazila se „A proč bych tu neměla být?“ podíval se jí do očí „Já nevím.“ řekl bezelstně. Dál to nerozebírali a zůstali potichu.

Už byla taková tma, že se začaly ukazovat hvězdy a i Měsíc se líně vykutálel na svou obvyklou pouť, když se před Taisiou objevil kus pečínky. On jí ho podával s mírným úsměvem a pak se usadil vedle ní. Popřáli si dobré chuti a opět sdíleli své mlčení. Po večeři si lehl na záda a jen pozoroval oblohu. Taisia se první ubezpečila, že nic není moc blízko ohně a pak se pohodlně natáhla vedle něj…

…Vzpomněla si, jak takhle ležela, když jí, bylo čtrnáct let a vedle ní sedmnáctiletý chlapec, kterého přivezl nějaký pán jednající s jejím otcem. Celý den jí ho nechtěli ukázat a ani její vzrůstající zvědavost je neobměkčila. Pustili je k sobě až, když začal padat soumrak. Setkali se v zahradě, kde jim oznámili, že u nich ten chlapec zůstane. Spřátelili se, stalo se to, co se předpokládalo, ale osud jim nepřál. Když bylo chlapci devatenáct let a dívka oslavila šestnácté narozeniny, zasnoubili je, ale ihned další den vypukla válka a on musel odjet. Slíbili si věčné přátelství a lásku a na důkaz si vyměnili prsteny. Protože však ten jeho byl příliš velký a ten její zase malý, navlékli je na řetízky ze stříbrného kovu a zapnuli si je navzájem okolo šíje. Po půl roce přišla zpráva, že se mladík ke konci tažení ztratil a není pro něj naděje.

Dívka byla zoufalá, prosila a naléhala, plakala a zapřísahala otce ať se jejího přítele pokusí zachránit. Po rok a půl vyjížděli věrní jejího otce po celé zemi a hledali mladíka, avšak marně. Její otec to vzdal.

Když tedy oslavila osmnácté narozeniny, tajně v noci osedlala koně a utekla hledat svého přítele na vlastní pěst. Otci zanechala vzkaz a doufala, že ho pochopí a nebude se na ni hněvat.

Cestovala dlouho a byla snad všude na Pentalonu. Až dospěla do hlavního města jménem Elea. Na náměstí zrovna bubnovali zprávy, když zaslechla své jméno. Zarazila se a poslouchala. Trubači oznamovali, že se ztratila a její otec slibuje její ruku tomu, kdo ji přivede.

Vyděšeně odtamtud utekla a nechtěla se vrátit do žádného města, dokud ji k tomu nedostatek zásob nepřinutí…

…jak tak ležela, bezmyšlenkovitě si pohrávala s řetízkem na krku, když ji něco napadlo. Prudce se posadila a nesměle natáhla ruku k jeho krku, když zachytila jeho skelný pohled.

„Smím?“ zeptala se plaše, dotkl se její ruky a měkce se zeptal „A opravdu to chceš?“ přikývla. Pustil jí ruku a odvrátil pohled. Pomalu mu rozepnula sponu pláště a rozvázala tkanici u vesty z tvrdé kůže, nakonec mu odhalila krk. Zalapala po dechu. Na hrudi mu ležel řetízek na kterém byl zavěšen prsten. Její prsten.

Pozvedla svůj řetízek a podívala se mu do očí „I já ho neustále nosím.“ Odvrátila zrak a zadívala se do tmy. Po tváři jí stekla slza. Zachytil jí a pootočil její hlavu tak, aby se mu musela podívat do očí „Copak?“ zeptal se měkce. Nyní už slzy nezadržovala a ony se spustily proudem „Proč ses nevrátil? Moc jsem se o tebe bála!“ Na důkaz mu naléhavě zmáčkla ruku. Odvrátil se „Víš proč? Měli jsme se brát Taisio!“ posadil se „Bál jsem se, že pro tebe budu jen přítel, proto jsem zmizel, nechal jsem ti možnost volby. Nesnesl bych, kdybys se mnou byla nešťastná!“ podíval se do dálky a pomalu se odtáhl, aby si rukama objal kolena. Tohle se jí líbilo, vypadal jako dítě, ale byl to muž, který pro ni riskoval život.

„Nešťastná jsem byla až, když jsi odešel. Ty můj hlupáčku, víš vůbec, co pro mě znamenáš?“ už se neudržela a objala ho „Děkuji!“ řekl a natáhl se na záda. „Teď bychom se měli vyspat.“ zašeptal a nechal ji, aby si položila hlavu na jeho hruď – jako za starých časů, když lehávali v zahradě a kochali se noční oblohou. Jakmile ho zaplavila vůně jejích vlasů, propadl se do snů…

…Trávili odpoledne v zahradě, v jednom koutku, kde je nikdo nehledal a mluvili o všem, co je trápilo nebo naopak těšilo. Ačkoliv by měli pomalu spěchat k slavnostní večeři, mluvili pomalu a rozvážně. Těšili se ze své přítomnosti, ale ani jeden z nich to neřekl nahlas, protože si nebyl jist, zda je cit oboustranný.

Toho večera se měla konat oslava, na které se měli dozvědět něco důležitého. Těšili se z překvapení a ze zvědavosti hádali, o co by mohlo jít „Třeba se budeme stěhovat, to by bylo vzrušující!“ namítla dívka, ale chlapec se jen zasmál a s nadšením, které dokreslovalo jeho mládí, jí oponoval „A proč bychom opouštěli tak nádherné místo? Ne, nejspíš přijela důležitá návštěva a my jí máme být představeni. Třeba přijel sám král Pentalonu, proto je tu můj otec! Třeba nás chtějí vzít ke dvoru…“ oči mu zářili dychtivostí, ale to už se smála ona „Měli bychom toho nechat.“ Vstala a uhladila si sukni nových šatů, které pro tuto příležitost dostala a natáhla ruku k mladému muži „Teď pojď, sedíme tu snad celou věčnost,“ jakmile se jí chopil, pomohla mu na nohy a dodala „určitě nás budou hledat!“ společně se vydali zahradami k velkému sálu. Všichni se jim ukláněli, kdykoliv je uviděli, jak pospolu, šeptajíce si, kráčejí spletitým bludištěm. Ačkoliv na to nebyli zvyklí, nenechali se vyvést z míry.

Když dospěli do hlavního, velkého sálu, byli posledními, kdo ještě chyběl. Zamrazilo je, když zjistili, že sedí v čele stolu a že je obklopují otcové, ale neodporovali. Na stůl se začalo nosit jídlo, až když se usadili a večeře mohla začít. Všude byl slyšet smích a hovor, ale i tak se většina pohledů stáčela k mladé dvojici, která se tiše bavila jen mezi sebou. Jakmile začala hrát hudba šla většina osazenstva sálu tančit, ale opět na sebe poutala pohled ta mladá dvojice „Něco od nás čekají a já se obávám, že vím co…“ konstatovala dívka a rozčilením nakrabatila čelo. Mladík to nepostřehl a stále stejně vesele odpověděl „Tak jim něco ukážeme. Smím prosit?“ elegantně jí nabídl ruku s nonšalantní úklonou a rozverným úsměvem na tváři. Také se na něj usmála a s nervózním přikývnutím ruku přijala. Uvolnila se a tak tančili a smáli se, ignorovali všechny ty pohledy, kterými je ostatní propalovali.

Náhle zazněl gong. Vše utichlo, jen dívčin smích dozníval sálem. Vrátili se na svá místa a čekali. Nemuseli ale čekat dlouho, neboť když nastal klid, povstal dívčin otec, aby se ujal slova „Dnes je šťastný den, na který jsme tak dlouho čekali. Naše dva prastaré rody se konečně spojí v jeden, jak bylo před dávnými věky předurčeno.“ Spustil ruce a posadil se, slovo předal otci mladého muže, hrdému a přísnému staršímu muži, který neznal slitování.

„Tak jak bylo slíbeno, bude naše a Vaše krev jednou.“ Pokynul Pelielovi „Nyní povstaň Pelieli,“ pokynul svému synovi a ten uposlechl pokynu, řečeného tvrdým hlasem „a přijmi ruku své nastávající.“ Mladík se váhavě podíval na dívku a nabídl jí ruku „Princezno Taisio, přijměte ruku svého budoucího muže!“ řekl to naoko mile, ale něco v jeho pohledu jí napovědělo, že má poslechnout.

Taisia to ale nevnímala, najednou pro ní vše utichlo. Tupě vstala a chopila se Pelielovy ruky. Příjemně jí hřál. Věděla to již dávno, že jednou budou svoji, nebyla tak hloupá, jak by se jiným hodilo, ale smířila se s tím, protože pomalu zjišťovala, že to, co k němu cítí, je něco víc, než jen přátelství. Jen doufala, že si vyberou sami čas a dobu, kdy se z nich stanou dospělí, kdy skončí jejich čas her a zábavy, kdy budou muset být rozumní.

Podívala se jemně na Peliela a pak hrdým pohledem postupně přejela všechny přítomné. Každý, kdo se neodvrátil dříve, než na něj došla řada, rychle sklopil hlavu, nikdo, kromě Peliela, neměl sílu čelit pohledu plného síly a vzdoru takového rozměru, že by hravě obrátila v prach tuto aulu i s celým osazenstvem.

Jen Peliel si povšiml vlny bolesti, kterou nedokázala skrýt. Byl nadšený, že se má právě on stát jejím druhem na dlouhé cestě životem, ale nemohl se ubránit pocitu, že jí bere její svobodu. Tázavě se na ní podíval, když jí stíral slzu z líčka, ale ona s úsměvem zavrtěla hlavou – on za to nemůže. Pokoušel se vypadat nezúčastněně, ale úlevné oddechnutí zadržet nedokázal. Rozhodl se, že jí to alespoň trochu pomůže „Otče,“ obrátil se na nepřístupného muže „smíme odejít?“ Pelielovu otci se na tváři objevil odporný úšklebek, ale nakonec je mávnutím ruky propustil.

Peliel Taisiu podepřel a tlačil ji k východu „Odvedu tě do tvé komnaty.“ zašeptal jí do ucha a ona se v odpověď usmála. V tu chvíli se v Pelielovi definitivně rozhořel oheň, který ho uvnitř příjemně hřál. Zavěsila se do něj v plné důvěře a nechala se vést.

Dovedl ji až ke dveřím a chtěl odejít, avšak její ruka ho zastavila „Prosím, pojď dál, ráda bych Ti něco vysvětlila.“ Zamýšlel, že zavrtí hlavou a odejde, ale sám byl překvapen, když si všiml, že vchází dovnitř. Vedla ho k oknu, kde jej usadila na kamennou lavičku. Odběhla a nechala mu chvilku na přemýšlení. Po chvíli se vrátila, ve volných večerních šatech, s vlasy volně splývajícími na ramena. Její tvář vypadala klidně, ale třes jejích rukou, svírajících jakýsi předmět, ji nakonec prozradil.

Pomalu si sedla naproti němu a jak se předklonila, spadl jí pramen vlasů do tváře. Váhavě natáhl ruku a urovnal jí vlasy zpět za ucho, ale když se vracel zpátky, naschvál se chvíli zdržel s rukou na její tváři. Vypadala křehce, měl pocit, že jí musí obejmout a ochránit. A přece byla silná, jako nikdo koho znal. Setrvali tak chvilinku, jako krásné sousoší.

Podívala se na něj a podala mu věc, jež ještě před krátkým časem svíraly její štíhlé prsty. Byl to obrázek, podobizna krásné ženy s nádhernýma očima, jaké měla i Taisia. Podíval se nechápavě na dívku a ta začala tichým hlasem vyprávět „To je má matka.“ Řekla a on přikývl. Vzal její ruce do svých dlaní, aby zastavil třes, který ovládal Taisiino tělo. Rozhodla se pokračovat „Můj a Tvůj otec o ní soupeřili, přičemž můj vyhrál, ale Tvůj otec, Pelieli, přísahal, že se pomstí. Původně chtěl mého otce potrestat tak, že žádal o mou ruku, ale já ho odmítla i jako přítele, natož chotě. Proto domluvil náš sňatek. Mě řekl, že mě jednou někdo zkrotí a myslel tím tebe, což jsem tenkrát netušila. Byla jsem malá a nebrala jsem jeho hrozbu nijak vážně, nemyslela jsem, že by otec udělal cokoli, bez mého vědomí, ale dnes mě zklamal. Nesmíš si to ale brát osobně. Pelieli, tebe mám ráda, dokonce bych řekla, že k tobě možná cítím něco víc, ale ještě se v tom dost nevyznám. Jen se bojím slov Tvého otce. Víš, drahý, já už do kolébky dostala jako dárek jakousi nezkrotnost a divokost. Nesmíš mi jí vzít, to by mě zabilo.“ Vstala a odcházela do druhé místnosti, kde měla postel, ale ve dveřích se ještě otočila „To o mé matce mi otec neřekl, přišla jsem na to až dnes. Víš Pelieli, ty máš štěstí, nejsi jako Tvůj otec, jsi naprosto jiný. To mám na Tobě ráda.“ Otočila se a už se neohlédla. Zavřela dveře a v pokoji se rozhostilo ticho. Bylo tam bez ní tak prázdno, že se zachvěl. Naposledy se podíval na obrázek, který ležel na okenním parapetu a odešel. Měl takový pocit, že sem nepatří…

…Probudil se až ráno a když zjistil, že Taisia ještě spí, zůstal ještě chvíli ležet tak, aby ji nevzbudil. Takhle to mohlo být už dávno, ale jen podle pravidel. Ona to vystihla – nenechala by se zkrotit, proto jim bude dobře, pokud budou spolu, ale ne se svými.

Odhodlal se a jemně s ní zatřásl. Pohladil jí po tváři a zašeptal jí do ucha „Taisio vstávej. Pojedeme se podívat do mého království. Ukážu Ti, kde jsem tady přebýval.“ Zamžourala na něj očima ještě obtěžkanýma spánkem a zaškemrala „Nemůžeme ještě chvíli zůstat tady? Jsem moc unavená.“ Jen ze žertu na ni přísně pohlédl, ale vybavil se mu onen sen a on na přísnost zapomněl, jeho pohled změkl. Nechtěl ji omezovat „Osedlám koně, pak můžeš odpočívat v sedle.“ Odhodlaně se posadila a s unaveným úsměvem odvětila „Dobrá, vzdávám se. Vstříc dobrodružství od brzkého rána!“ a pomalu začala motat přikrývky.

Po nějaké té hodině, kdy už hodnou dobu seděli v sedle, se oba cítili jako za starých časů. Připomínali si historky, které znali jen oni dva, připomínali si okamžiky, kdy byli bezstarostní a šťastní. Nevšímali si, jak okolo nich ubíhá les a ani jak rychle běží slunce po obloze vstříc náruči západu. Za soumraku dospěli k řece, která měla překvapivě silný proud. Taisia se polekaně otočila k Pelielovi „Nebudeme muset na druhou stranu, že ne?“ vážně na ní pohlédl, neboť chápal její obavy „Dnes už ne, ale hned brzo ráno má řeka slabý proud a dá se lehko zdolat. Neboj, kdyby to bylo moc zlé, dál po proudu je jezírko, když to nepůjde, můžeme se přebrodit tam.“ Její oči na něj hleděli s nelíčeným strachem, protože jako malá se v řece, jež měla mít slabý proud málem utopila.

„A je to nutné?“ zaprosila „Není někde dál třeba most?“ nervózně se usmála.

Popohnal koně, aby se přiblížil k Taisie, naklonil se ze sedla a objal ji „Copak mi nedůvěřuješ?“ ukázal před sebe „Tahle řeka je poslední zkouškou, kdo by se chtěl dostat do mého království, musí ji překonat. Po celou dobu mi Tě připomínala. Je jako ty – je svá někdy divoká a jindy jemná a tichá. Musím se mít na pozoru a přitom mě láká sladkým zpěvem sirény, abych ztratil obezřetnost.“ Odtáhla se od něj a zpříma se mu podívala do očí „Taková ale já nejsem!“ uraženě našpulila rty a odvrátila se od něj. Musel se zasmát. Pohladil Altase a připustil „No možná ne, ale v mých očích taková budeš vždycky. Už jen tvá přítomnost mě vyvádí z míry.“ Podíval se na ni a rychle dodal „Ale už si opět zvykám, že už nejsem sám a jsem moc rád, že jsi tu se mnou zrovna teď.“ Sesedl z koně a vydal se hledat místo vhodně k táboření. Jen jakby mimochodem utrousil k svému koni „Teď hlavně vidím, že jméno, které jsem řece dal, se k ní opravdu hodí. Řeka Taisia konečně poznává svou jmenovkyni.“ Zarazil ho pohyb napravo ve stínu stromů, protože se již šířilo přítmí, byla viditelnost pod stromy velmi špatná. Nedal na sobě nic znát, ale opatrně se začal rozhlížet, kdo se jim rozhodl dělat společnost. I přestože se snažil chovat nenápadně i Taisia si jeho neklidu všimla, nemluvě o onom podivném chvění v zátylku, které ucítila. Kývnutím Pelielovi naznačila, že je připravena na vše, co by jí mohlo potkat a tasila po jeho vzoru meč.

Ozvalo se zaryčení z mnoha hrdel, v tutéž chvíli je obklíčily vysoké stíny. Peliel zaklel a přemístil se k Taisie ve snaze zastínit ji vlastním tělem. Bohužel pozdě. Peliel věděl co se blíží as taky co se bude dít, pokud nezasáhne, snažil se proto vymyslet co nejlepší plán.

Otočil se k nechápající Taisie a políbil ji, jak nejvroucněji mohl a zašeptal „Najdu si Tě, hlavně neztrácej naději!“ s tím vyskočil na svého koně a vrhl se do burácejících vln. Taisia, ač stále překvapená, se neubránila úsměvu, který značí zamilované a který byl vystřídán vyděšeným pohledem, když se jeden ze stínů pohnul a vstoupil do prostoru s posledním zbytkem světla, patřícího odcházejícímu dni.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!