...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

The Dark Shadow

Publikováno 11.08.2018 v 07:00 v kategorii Když múzy čarují, přečteno: 13x

10. část

  „Víš, že když jsem byl mladý já, tohle znamenalo manželství?“ zeptal se mě šeptem.

„Opravdu?“ nevěřila jsem mu, i když mi mělo dojít, že v puritánské Británii se asi nezávazný vztah nenosil.

  „Opravdu, správně bychom už měli být oddáni a v nejhorším případě bych tě měl o ruku požádat teď.“ Smál se mi do vlasů a já se ošila, jak to lechtalo. „A já bych měla, předpokládám, souhlasit.“ Zasmála jsem se.

„A souhlasila bys?“ zeptal se nečekaně. Zalapala jsem po dechu, zase jsem zapomněla dýchat.

  „Neboj, Nessie, nemuselo by to být teď, ale do budoucna, já jsem si jistý, že s tebou chci spojit svůj život, proto jsem ti ostatně daroval ten náhrdelník.“ Když mi došel dosah jeho slov, cítila jsem se zmatená „Takže jsme zasnoubení ode dne, kdy jsem přijala tvůj náhrdelník?“

  „V téhle době se to tak už nebere, ale v době, kdy jsem dospíval já to tak bylo, kdybys byla právě na sklonku 16. století, bylo by to tak.“ Horečně jsem přemýšlela, v hlavě jsem toho měla moc, můj skeptický přístup k manželství jako k zastaralé instituci a přezíravý pohled na mladé páry, které do toho „praští“, bylo těžké si to srovnat tak rychle v hlavě, vždyť je mi teprve 19, začínám na vysoké daleko od domova, opravdu se chci vázat? Ale jsem si stoprocentně jistá, že Williama miluji, že je to ten, pro kterého bych se možná dokázala změnit, až jsem dospěla k dalšímu šokujícímu závěru. 

  „Ano.“ šeptla jsem. Políbil mě na čelo „Ano co?“ Nadechla jsem se „Ano, souhlasila bych.“ Celý vedle mě zkoprněl   „Opravdu?“ znovu jsem odpověděla prostým ano. Byl radostí bez sebe a líbal mě znovu a znovu, opakoval, že je ten nejšťastnější člověk na světě (s čím jsem až tak úplně nesouhlasila) a nakonec jsme se znovu pomilovali, abychom to naše rozhodnutí správně stvrdili.

  „Jsem zasnoubená!“ oznámila jsem Alice a čekala na její reakci „Co prosím?“ zeptala se kultivovaně a já jen tiše zopakovala ta dvě slova. Myslela jsem si, že se dočkám reakce, ať už zděšení nebo radosti, ale Alice mi odpovídala naprostým tichem. Jen na mě koukala rozšířenýma očima, až jsem se začala neklidné ošívat.

  „Řekni něco, prosím.“ zaškemrala jsem nakonec.
  „Pani!“ vydechla a jen se optala „Opravdu je to tak vážné?“ chvíli jsem přemýšlela, jak jí to vysvětlit, ale nakonec jsem jen přikývla „Je to vážné, mezi námi je to totiž takové absolutní, prostě k sobě patříme. Víš, jak se to říká v té staré legendě, kde měsíc žije ve věcném smutku, protože touží po slunci?“

  „No jistě, ale ta legenda je o tom, že měsíc slunce věčně následuje, ale nikdy jej nespatří.“ odpověděla mi pohotově.

„Však já vím, ale v nás se spojilo slunce za pravého poledne s měsícem v úplňku, protože naše láska boří fyzikální zákony.“
Alice se začala hrozně smát „No, pokud dokážeš takhle poeticky mluvit, tak je to rozhodně vážně.“ a pokračovala ve smíchu, dokud jsem ji nekopla pod stolem.
  „No a kde máš prstýnek?“ zeptala se po chvíli. Sáhla jsem pod tričko a vytáhla na světlo medailon „Nepotřebují prsten, mám tohle.“ „Pani!“ vydechla Alice podruhé za krátkou dobu a natáhla se blíž.
  Ve chvíli, kdy se dotkla mého přívěsku, s výkřikem odskočila, až spadla že židle a celá jídelna, vyrušena z jejího klidu se otočila naším směrem. Natáhla jsem k Alice ruku, abych ji pomohla stát s němou otázkou v očích.

  „Jak to můžeš nosit?“ zeptala se mě a já jen zmatené potřásla hlavou „Je to tak plné zloby..“ sama se zvedla, znechuceně se podívala na svůj talíř a prohlásila, že jíst teda už nebude. Otočila se a chtěla odejít, tak jsem rychle vyskočila na nohy, abych ji následovala.
  „Alice, co se stalo?“ dohonila jsem ji až na schodech, otočila se na mě a se slzami na krajíčku řekla „Já nevím, ale když jsem se ho dotkla,“ otřásla se „ucítila jsem takovou zlobu, že mě to fyzicky bolelo. Jak je možné, že nic necítíš?!“ Přiložila si ruku na srdce a zopakovala „Bolí to tady!“

  Utekla ode mě a já stále vidím její vyděšený pohled. Čeho se tolik bojí?? Po páteři mi projelo zamrazení, vzpomněla jsem si na elektrický proud, který procházel mým tělem znovu a znovu až do bezvědomí, vzpomněla jsem si na krutě lhostejný hlas ženy, které nevadilo, že vedle ní málem umírám. Co si to nalhávám, přesně chápu, co nade mnou visí jako Damoklův meč. 

  Vím, proč se mě bojí. Je to proto, že mám namalovaný terč na zádech.

  Jak jsem tak přemýšlela, něco mi stále vrtalo hlavou. Bylo to něco v tom, co řekla Alice, ale nemohla jsem se dopátrat k jádru myšlenky. Vždycky, když jsem si myslela, že už to mám, zase to vyklouzlo a myšlenky se opět začaly rojit.

  Bylo to ve způsobu, jakým to řekla? Bylo to volbou slov? Něco, co já necítím…

  Je těžké pátrat po něčem, co necítím, když jsem zamilovaná… Zloba… proč je to plné zloby?? Jak na tohle přišla..

„…spoutala jsem jej tou kletbou. Použila jsem jemu nejmilejší věc a on už nemohl odejít. Musel tu se mnou zůstat…“ upadla jsem na kolena, když jsem zaslechla její hlas, hlas lady Elizabeth, který mi právě řekl, čím je svázaná kletba, která mučí Williama a Martina.

  „Jsi v pořádku?“ zachytila mě něčí ruka, ani jsem si neuvědomila, že klečím pod schody a okolo mě proudí lidé.

„Ano, ano ovšem, že jsem v pořádku, děkuji.“ Neohlédla jsem se. Rovnou jsem se vydala do svého pokoje.

  Opatrně jsem si sedla na postel a vzpomněla si, s jakou něhou mi daroval svou nejmilejší věc „...je to náhrdelník po mé matce…“ Mělo mi to dojít dříve.

  Ale co teď, jak zrušit kletbu, která se k náhrdelníku váže.

  Chtěla jsem ho rozepnout a sejmout z šíje, abych se na něj mohla pořádně podívat, ale nešlo to, jak je to možné?

Na zdi se náhle objevilo písmeno M a vzápětí další a další. Ačkoliv mi rukopis působil obtíže, četla jsem dostatečně rychle, aby mi neuteklo ani slovíčko.

  „Myslela sis, že to bude až tak jednoduché, my dear? Udělala jsi jednu chybu, nepochopila jsi celou pravdu o kletbě.“ Nemohla jsem promluvit, už jsem se dokonce snažila řetízek přetrhnout, ale jen se mi bolestivě zarýval do masa, až jsem cítila pramínek krve na rameni. Nechala jsem toho, nemělo to smysl. A v tu chvíli mi to došlo. Použila jeho nejmilejší věc… tou byla ta dívka, a tou jsem nyní já!

  „Máš můj obdiv, my dear,“ objevila se opět věta a já se zachvěla v očekávání dalšího mučení.

„Uklidni se maličká, tak daleko má magie nesahá, bohužel.“ Chtěla jsem křičet, utéct, něco rozbít.. Jak tu kletbu mohu ukončit?

  „Rozhodně zajímavá otázka, opravdu chceš slyšet odpověď?“ Nebyla jsem si nikdy ničím jistá víc.

  „Musí být zničena!“ polkla jsem. Kdo? „Přece nejmilejší věc, ale ne jen tak zničena, musí se k tomu sama rozhodnout, ale protože člověk je veskrze sobecký tvor, není to nic, čeho bychom se musely bát, že ano, my dear? Prostě uděláme dohodu, ty si užiješ pár let v rámci školy s Williamem a až se budeš loučit se školou, rozloučíš se i sním a já ti náhrdelník sundám.“

  Cítila jsem, jak se mi dělá nevolno, viděla jsem hvězdičky a to nikdy nebylo dobré znamení, chvíli jsem balancovala nad propastí nevědomí, ale dokázala jsem se opanovat. Přemýšlela jsem, kalkulovala. Pár let je pro mě část života, ale pro něj by to byla zrada, další zrada v jeho věčnosti. Musel by mě nenávidět.

  „Exactly, my dear, vystihla jsi to dokonale.“ I když se písmenka na zdi smát nemohla, já její úsměv cítila.

„Až zažije dostatek zklamání, připlazí se za mnou.“

  A DOST! Křičela jsem, slyšela jsem to, ale nedokázala jsem se zastavit. Podívala jsem se na zeď, ono to fungovalo. Křičela jsem a písmenka mizela. Když jsem vymazala i to poslední, vyčerpáním jsem padla na podlahu a oči se mi zavřely. Když jsem je otevřela, ležela jsem na posteli a na krku jsem měla náplast. Zamžourala jsem pokojem a náhle se mi koutky úst samy pozvedly do úsměvu, když vyšel z mé koupelny a nesl mi sklenici vody.

  „Myslel jsem, že tě někdo vraždí, málem jsem zešílel hrůzou, můžeš mi to vysvětlit?“ Sedl si ke mně a já se stulila na jeho klíně.

  „Nechci o tom mluvit.“ Zašeptala jsem, věděla jsem moc dobře, že to bude fungovat a dá mi pokoj s všetečnými otázkami. Jen mě pevněji objal. Myslím si, že moc dobře věděl, co se mohlo stát.

  „Mám nápad.“ Oznámil mi, netušila jsem, co na to říct. Plaše jsem zvedla oči, abych se setkala se jeho pohledem. „Budeš bydlet u mě, sem budeš jezdit jen na vyučování.“ Jsem si stoprocentně jistá, že mi bylo nesčetněkrát vysvětleno, že zírat s otevřenou pusou je krajně nevhodné, ale co by dělal na mém místě kdokoli jiný, když by mu jeho, prakticky budoucí manžel, nabídl spolubydlení. Všechny filmy i knihy se shodovaly, že jde o zásadní zlom ve vztahu, i když v tomto případě žádaný okolnostmi.

  „Ty chceš se mnou bydlet?“ ano, vím, že existují i geniálnější otázky.

  „Je to tak divné?“ zeptal se a hravě mě kousl do krku.

„A propos, když už jsme u toho, můžeš mi vysvětlit, jak se ti podařilo, takhle si ublížit na krku?“ bála jsem se té otázky, ale když už byla vypuštěna, výmluva přišla sama a snadno.

  „Nerada si ho sundávám a zapomněla jsem ho odložit na tělocvik, při volejbalu mě omylem spoluhráčka zachytila, a když jsem se večer svlékala ze svetru, omylem jsem si strhla strup. Jsem prostě nešika, ale už to skoro nebolí.“ Nejradši bych se za tak geniální lež poplácala po rameni, kdyby mi nedocházelo, jak moc mu toužím říct pravdu. Problém je, že jakmile se jí dozví, nechá - ne, to není to pravé slovo – přikáže mi odejít pro mé vlastní dobro, ale já ho tu nedokážu nechat, ne nyní.

  „Ty můj blázínku, musíš na sebe dávat pozor!“ zamumlal mi do vlasů a já doufala, že nedokáže číst mé myšlenky. Proto jsem změnila téma.

  „Takže kdy se stěhuju?“ Opanovala jsem se a usmála se na něho.

„Třeba hned, pokud rozkážete, má paní.“ Jak to zařídí u vedení školy, jsem se ani nenamáhala ptát a jen jsem se uvelebila v jeho náruči.

  „Pak tedy rozkazuji.“

  Bylo to nakonec jednodušší, než bych čekala. Všechny mé věci, které jsem s pečlivostí a láskou před více než půl rokem vybalovala, byly během pár minut přemístěny do krabic a za chvíli už odjížděly autem pryč od mé vysněné školy. Trochu jsem litovala, že se toho místa vzdávám. Neměla jsem moc kamarádů, ale přesto, všichni byli nyní v té budově.

  Byli v té budově s Ní! Došlo mi to později, než jsem si byla ochotna připustit… Co když se nám bude mstít skrz mé přátele? Ne! Zakázala jsem si takhle myslet. Už jsem v hlavě začínala spřádat plány, jak obejít onu kletbu. Problém je, že jsem jejím klíčem. No co, teď jsem zraněná, unavená a bolavá – uvelebila jsem se lépe na zadním sedadle v jeho objetí – dovolím si pár dní volna, než naberu síly.
  Problémy nikam neutečou, teď můžu být na chvilku šťastná.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!