...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

The Dark Shadow

Publikováno 04.08.2018 v 07:00 v kategorii Když múzy čarují, přečteno: 15x

9. část

  Probudila jsem se a zamžourala do světla, které mi do pokoje dopadalo v nepřirozeném úhlu. Vstala jsem z postele, ale mé nohy byly zesláblé a nechtěly mě nést. Zachytila jsem se stolu a posunula se k oknu. Západ slunce. Musela jsem spát celý den, ale necítila jsem se odpočatá, jak dlouho ještě se asi budu muset léčit?

  Zaslechla jsem jemné zaklepání na dveře, nebo se mi to zdálo? Popošla ke dveřím a potichu je otevřela. Stál tam, ve svém zármutku tak nádherný.

  „Smím dál?“ zeptal se nesměle s náznakem strachu z odmítnutí v jinak tak sametové barvě hlasu.

„Jistěže, proč se vlastně ptáš?“ vtáhla jsem ho za ruku dovnitř. Otevřel doširoka oči překvapením „Ty se mě nebojíš?“ a vklopýtal do pokoje za mnou. Otočila jsem se zprudka k němu „Nejsi to ty, kdo mě děsí a ani Ona!“ řekla jsem zpříma, bylo zjevné, že to myslím vážně a jeho pohled zněžněl. Co musel vidět? Dívku, která, ač stále ještě vyčerpaná mučením, stojí zpříma, s ledovým klidem mu hledí přímo do očí a odhodlání se jí zračí v napjatých rysech tváře.

  Přistoupil k ní a objal jí, chtěl jí uchránit od všech starostí, ale nepodařilo se mu to a teď je to ona, kdo čelí osudu, který byl jemu určen před tak dlouhou dobou.

  Musel ji znovu obdivovat, jak je silná. Chtěl jí připravit hru, hon za pokladem, který by ji přivedl přímo k němu, nečekal ale, že někdo jeho záměru zneužije a už vůbec nečekal, že to bude Ona.

  „Víš, že tě miluji?“ zašeptal mi do vlasů a vdechoval jejich vůni. Zatřásla jsem se v jeho náruči, až se lekl, že pláču, ale byl to smích.

  „Jistěže mě miluješ, jinak bys mě nemohl takhle objímat.“ A přitiskla jsem k němu ještě víc. „Teď své tvrzení dokaž!“ zvrátila jsem hlavu dozadu a upřela na něj svůj průzračný pohled, mé rty se jemně pootevřely, jak jej přímo vybízely k polibku. Chvíli chtěl vzdorovat, ale nedokázal to.

  Týden jsem se zotavovala, měla jsem nařízený klid na lůžku, takže jídlo mi nosili až do postele, ale v jiných ohledech to tak super nebylo. Dostala jsem hromadu učení, kterou jsem musela zpracovat, a učitelé mě do jednoho přišli přezkoušet. V pátek večer jsem se skoro těšila na normální školní režim.

  V sobotu za mnou odpoledne přišel William. Stál ve dveřích a v ruce měl jedinou bílou růži se stříbrnou stuhou. „Proč jsou vždy ovázané stříbrně?“ zeptala jsem se, když jsem jí dávala do vázy (kterou jsem si prozíravě pořídila). „Je to památka našeho prvního rande.“ Odpověděl a já se musela zasmát, když mi v mysli naskočila ona vzpomínka na valčík pod širým nebem.

  Bum!!

  „Nessie, jsi v pořádku??“ svíral mě ihned v náručí, ale já nemohla mluvit, když mi došlo, co bylo špatně. „Ta stuha byla modrá!“ řekla jsem s pohledem stále upřeným kamsi do dálky. Will mě opatrně usadil na postel a zvedl vázu i s růží, všechna voda nevytekla. Šla jsem jak ve snách do koupelny pro ručník a když jsem utírala podlahu, začala jsem to vysvětlovat.

  „Když mě zajala Ona, využila k tomu tvou růži, ale dala jí špatnou stuhu, ta její byla modrá.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Celou dobu mi to bylo divné, něco mi na tom vzkazu nesedělo a tohle je ono. Zvolila špatně.“ Pokrčila jsem rameny a vzhlédla k jeho překvapením rozšířeným očím. „Prosím, pojďme odtud, vezmi mě pryč.“ Přikývl a až když jsme seděli u něj v knihovně u krbu, dokázala jsem se uvolnit.

  „Myslíš, že bych mohla zůstat přes noc?“ zeptala jsem se se sklopeným pohledem. „Ale ovšemže, zavolám do školy, že se vrátíš až zítra a řeknu Martinovi, ať prostře i pro tebe.“ S nadšením vyskočil a udělal, jak řekl.

  Při večeři jsme se skvěle bavili. Martina jsme požádali, aby se najedl s námi a protože jsme všichni mohli mluvit otevřeně, bylo to naprosto perfektní. Večer jsme seděli poměrně dlouho na terase, když jsem prvně zívla. Williamovi to neušlo „Musíš být unavená, pojď, odvedu tě do pokoje.“ Nebránila jsem se.

  Došel jen na práh mého pokoje a tam mě s polibkem opustil. Potají jsem sledovala, kam jde, a když jsem se ujistila, že do své ložnice, teprve jsem se zavřela v pokoji, abych se připravila.

  Vzala jsem si sebou ony šaty, ve kterých jsem byla na plese, opět jsem si do vlasů vpletla stříbro, ale v mých přírodně vlnitých vlasech to vypadalo úplně jinak, než naposledy, kdy jsem je měla vyžehlené. Naposledy jsem se nadechla a vyšla ze dveří. Světla byla ztlumená, ale i přesto jsem neměla problém trefit ke správným dveřím. Chvíli jsem před nimi stála v rozpacích, ale nakonec jsem se odhodlala a zaklepala.

  „Ano prosím.“ Ozvalo se tlumeně a já nemeškala. Bylo naprosto jasné, že mě nečekal, protože stál zády ke dveřím a jen ukázal ke stolku u dveří „Prosím Martine, odnes tu láhev, víno stejně sám pít nebudu a takhle by se jen zkazilo.“ Došla jsem ke stolku a prohlédla si vinětu, šlo o Savignon a bylo několikanásobně starší, než já.

  „A se mnou by ses nenapil?“ zeptala jsem se sladce.

  V momentě se otočil a pak se na jeho tváři vystřídalo několik emocí v neskutečně krátkém čase. První bylo evidentní překvapení, pak šok, potom zmatek a nakonec se jen usmíval.

  „Jsi nádherná, opravdu bys chtěla víno?“ odložila jsem láhev, kde jsem ji našla „Ne nutně, ale je pravda, že skleničce vína sem tam neodolám.“ Šla jsem k němu, pomalu, aby si mě mohl prohlédnout a abych si naposledy rozmyslela, co dělám.

  Když už mě držel v náruči, bylo rozhodnuto. Líbala jsem ho, ale i já sama jsem cítila, že ho líbám jinak, bylo to takové hladovější. Chtěla jsem ho svést, ale netušila jsem, jak to mám provést. Ve filmech to vždycky bylo snadné, ale takhle jsem se jen mohla nechat vést instinktem. Cítila jsem, že mu tato malá změna nevadí, naopak, čišela z něj potřeba právě po takovém polibku, který jsem chtěla i já. Pomalu jsem ho vedla k posteli, kde jsem ho donutila, aby si sedl. Viděla jsem, jak mě hltá očima a bylo mi jasné, že fáze 1 se povedla.

  Opatrně jsem si vykasala šaty, abych si je nezničila a sedla si mu na klín, začala jsem ho znovu líbat a zatímco jeho ruce se učily všechny mé tvary, já jsem mu začala rozepínat košili. Nebránil mi. Hladila jsem ho po hrudi, kterou jsem poprvé mohla obdivovat jen tak, nebyl žádným svalovcem, ale neměl žádný přebytečný tuk a díky pravidelnému cvičení měl krásně vyrýsovaný hrudník, jeho široká ramena by mě mohla i rozdrtit.

  Nepatrně jsem pohnula ramenem a ramínko šatů sjelo. Šokovaný se na mě podíval, asi mu teprve došlo, co mám v úmyslu a rychle se postavil. „Jsi si jistá?“ zeptal se něžně.  

  Podívala jsem se mu do očí a pocítila kapičku strachu „Ty mě nechceš?“ ale uklidnil mě „Víc než cokoli na světě.“ Když jsem ho znovu začala líbat, cítila jsem, jak mi ze šatů začal sám pomáhat.

  Ve chvíli, kdy ležely na zemi, jsem prvně ucítila stud, nepřipadám si krásná a už vůbec ne, když jsem nahá, ale on byl mnou naprosto unešený. Líbal mě tak, jak jsem si do té doby neuměla představit, a doháněl mě k šílenství. Pomalu jsem rukama sjela k jeho opasku a začala ho rozepínat. Nešlo mi to a já se styděla za svou neobratnost.

  Williamovi to ale očividně nevadilo. Pomohl mi a pak když stál naproti mně jen v rouše Adamově a viděl mé rozpaky, dodal mi odvahu. Byl překrásný, nebylo to jako ve filmu, kde je hrdina do bronzova opálený (co byste taky chtěli ve Walesu), ale i díky tomu vypadal jako Michelangelův David. 

  Objala jsem ho a on mě pomalu položil na postel. Jen jsme se líbali a mazlili a já už to nemohla vydržet, že tak otálel.   

  Vyrazila jsem proti němu kyčlemi a on se mě jen naposledy zeptal „Opravdu to chceš?“ odpověděla jsem mu „Pochybuješ o tom?“ a tak to udělal. Nečekala jsem, že to může být takové, bylo to jako ohňostroj. Bylo to přesně to, co jsem chtěla a taky jsem to dostala. Dokázala jsem to! Fáze 2 splněna.

Neuměla jsem si představit, že milování bude takovéhle, tam, kde jsem tápala, mě vedl a ve chvílích, kdy se ve mně ztrácel, jsem se stávala jeho průvodkyní já. Nechtěla jsem ho pustit, ale zároveň jsem věděla, že musím. Když jsem mu usínala v náruči, byla jsem tím nejšťastnějším člověkem na světě, i když on by asi nesouhlasil.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!