...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

The Dark Shadow

Publikováno 28.12.2011 v 10:00 v kategorii Z naší dílny, přečteno: 165x

7. část

Vyrazila jsem a modlila se, že si dobře pamatuji cestu, jak mi ji Martin popsal. Chtěla jsem být ve škole co nejdřív, abych mohla vyřešit to, co jsem musela a abych to měla za sebou. Ovšem, když jsem dojížděla k hlavní bráně, začalo se smrákat. Pobídla jsem koně v cval, ale přesto jsem byla u zámku až za tmy.

Kdyby to byla jiná situace, vypadalo by to přesně jako scéna z pohádky. Zevnitř se ozývalo spousta hlasů a k zámku přijíždí osamělá dívka na překrásném hřebci. Musela jsem se usmát, když jsem sesedala. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám jít první do stáje a postarat se o koně, ale v zápětí jsem si musela přiznat, že by to bylo jen zbabělé gesto, abych se nemusela potkat se všemi těmi lidmi, kteří budou nyní v jídelně. Nadechla jsem se a rozhodla se, že pro tentokrát budu odvážná, koně jsem přivázala k zábradlí a vydala se po schodech vzhůru.

Opatrně jsem se opřela o dveře, ale zareagovali jinak, než jsem čekala. Místo toho, aby se líně otevíraly, rozlítly se a praštily hlasitě o stěny takovou silou, že se všichni naráz zastavili a otočili směrem ke mně.

Bylo vidět, že jsou všichni překvapení, vypadalo to, že mě nepoznávali, také jsem byla zmatená, ale narovnala jsem se a vydala se po schodech do patra, abych došla do svého pokoje a převlékla se. Procházela jsem okolo lidí a všichni, ve skoro posvátné úctě mlčeli, ale následovali mě pohledem.

Nejsem zvyklá na pozornost, takže to nebylo zrovna příjemné, ale řekla jsem si, že tentokrát to vydržím a budu se chovat důstojně.

Když jsem byla asi v polovině prvního křídla schodů, někdo mi zastoupil cestu a já musela zastavit. Vzhlédla jsem a podívala se do tváře, která byla překvapenější, než ostatní.

„To jsi ty?!“ zeptala se Chelsea šokovaným hlasem, ukázala na moje šaty a dost urážlivým tónem pokračovala „Jsi krásná! Jak je to možné?“ dál se nade mnou tyčila a lapala po dechu, nikdy dříve jsem nechápala rčení „zezelenat závistí“, ale nyní jsem to viděla na živo.

Chelsea první zrudla a poté začala skutečně chytat zelený odstín. Pomalu jsem jí začala obcházet, ale chytla mě za látku na sukni a zavřískala „Kde jsi ty šaty vzala???“. Ale to neměla dělat.

„Pusť mě!“ řekla jsem silným autoritativním hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky, až jsem se sama divila, kde se ve mně vzal. Bylo vidět, že naše „Barbie“ byla překvapená stejně jako já, ale poslechla. Něco v mém pohledu ji muselo přesvědčit, že to myslím vážně.

Obešla jsem jí a pokračovala vzhůru po schodech. Když jsem konečně vyšla i druhé křídlo, mohla jsem se vydat do chodeb, které mě dovedou do mé ložnice a kde už nepotkám tolik lidí.

Na úpatí posledního schodiště stála postava. Zatajil se mi dech, ale pak jsem si uvědomila, že je to dívka. Otočila se a já s úlevou vydechla „Alice!“ vyběhla mi vstříc a padly jsme si do náruče.

„Páni, Nessie, jsi překrásná!“ řekla jako první a mě tato volba slov rozesmála. „Pojď.“ Vzala jsem jí za ruku a vedla k sobě do pokoje. Tam jsme padly na postel.

„Tak povídej, copak se tu stalo za ten týden, co jsem byla pryč..?“ zeptala jsem se, ale udivilo mě, když Alice sklopila hlavu a nebylo jí do řeči. „Stalo se něco, Alice?“ zeptala jsem se znovu, ale už trochu vyděšeně.

„Já.... já nevím, jak ti to říct...“ zadrhávala se a stále se mi nedívala do očí.

„Alice, nic nemůže být tak zlé, řekni mi to!“ poručila jsem a ona se na mě poprvé podívala.

„Když to chceš vědět, tak chodím s Mattem.“ Řekla a opět sklopila hlavu. Chvíli jsem vstřebávala, co mi právě řekla, nechápala jsem to. Byla to moje kamarádka, věděla jsem, že to, co mi běželo hlavou bylo absurdní, když jsem ho už nemilovala a své srdce jsem svěřila jinému, ale to ona nevěděla. Udělala by tohle kamarádka? Ptala jsem se sama sebe kolem dokola a stále mi z toho vycházelo, že mě vlastně zradila.

Na jednu stranu jsem jí byla vděčná, vyřešila za mě problém s Mattem, ale na druhou jsem se cítila zrazená.

„Jak jsi mohla?“ slzy se mi rvaly do očí „Myslela jsem, že jsme kamarádky!“

Všimla jsem si, že také začíná plakat a něco zamumlala, ale já jí nerozuměla. „Co jsi říkala?“ zeptala jsem se a ona nečekaně promluvila „Začali jsme spolu chodit až potom, co dostal tvůj dopis.“ Slzy přestaly téct, byla jsem tak překvapená, že jsem doopravdy přestala plakat.

„Jaký dopis?“ ptala jsem se dál, když jsem znovu našla svůj hlas. „Ten, ve kterém ses s ním rozešla.“

Otevřela jsem pusu překvapením a Alice se zatvářila rozpačitě, ale pokračovala „Psala jsi, že mu dáváš volnost, protože jedna tvá přítelkyně ho miluje víc než ty. Proto jí ho přenecháváš a doufáš, že budou šťastní.“ Když se zadívala na můj šokovaný výraz, něco zapadlo na své místo a jí se rozjasnila tvář „Nessie, ty to nepsala, že ne?“ zeptala se vyděšeně. Nemohla jsem mluvit, první co mě napadlo, byl Will, který si mě chce pojistit, ale tuhle myšlenku jsem ihned zavrhla, toho by nebyl schopný. A má druhá myšlenka patřila Chelsea. Ta by naopak byla přesně toho schopná.

„Alice, nebylo v tom dopise něco o tom, že nejsem dost krásná, ale ta přítelkyně je? A nebo, že odcházím a už mě neuvidí?“ Mé kamarádce se rozšířily oči údivem a zeptala se „Chelsea?“ zamrkala jsem překvapením „Jak tě to napadlo? Teda, neuraž se, já si to myslím také, ale jak jsi k tomu došla?“

Alice jen pokrčila rameny „No to je přesně její argumentace, proč by s tebou Matt neměl být, protože nejsi dost krásná a přesně to bylo v tom dopise, proč mi to nedošlo dříve??!“ opět jí začaly téct slzy „Ach Nessie, odpusť mi to, já jsem to skutečně netušila.“ Plakala a já si uvědomila, že jí musím říct pravdu.

„Alice, jsi s Mattem šťastná?“ jen přikývla, ale plakala dál. Chytla jsem jí za ramena a přitáhla k sobě.

„Můžeš být spokojená, já už Matta nemiluji, popravdě jsem se s ním dnes chtěla rozejít. Jen mi to Chelsea ulehčila.“ A začala jsem se poblázněně smát. Alice na mě udiveně koukala „Ty už Matta nechceš a nezlobíš se na mě?“ smála jsem se dál a objala jí. Bylo evidentní, jak se jí ulevilo, ale to netušila, jak se ulevilo mně.

Pomohla mi z šatů a já se převlékla do normálního oblečení. Celou dobu jsme si povídaly. Já jí vyprávěla o Willovi, samozřejmě jen tu povolenou část, a ukázala jsem jí medailon, který jsem nehodlala sundat z krku. Ona zas vyprávěla, jak je s Mattem spokojená a jak jí překvapil, když jí ukázal ten dopis. Také jí nebylo jasné, jak bych se mohla dozvědět, že se jí líbí, ale přesto to vzala jako znamení a on zmatený a rozrušený, ji váhavě políbil. Ovšem poté jí řekl, že musí zpomalit, protože není ten typ, co by měnil holky jako ponožky, ale že má Alice upřímně rád, ale že chce začít od začátku – procházky, vodění za ruce atd.

Nakonec jsme se znovu objaly a ujistily se, že jsem stále kamarádkami. Vydaly jsme se na večeři a mně bylo nezvykle dobře.

U stolu tam seděl Matt, ztuhl, když mě uviděl, ale ve chvíli, kdy ho přede mnou Alice jemně políbila na tvář a já jen poznamenala, že jim to sluší, se uvolnil. S Alice jsme se dohodly, že mu o Chelseanině malém podvodu říkat nebudeme, radši, ať si myslí, jak jsem velkodušná, než, že jsem ho zradila. Možná to bylo sobecké, ale nikomu by v tomto případě pravda nepomohla. Matt by opustil Alice, aby se mohl vrátit ke mně, ale já bych ho opustila kvůli Willovi, což by ho bolelo a jediný, kdo by z toho mohl mít radost by byla Chelsea. To jsme nemohly dovolit.

A tak večeře ubíhala vesele dál, i když na můj vkus ne dost rychle. Vědomí, že William slíbil, že za mnou přijde, mě tížilo jak závaží. Jak večeře utíkala, začínala jsem být nervózní a roztržitá. Alice se nenápadně natáhla ke mně „Někoho očekáváš?“ jen jsem neznatelně přikývla a ona se vědoucně usmála.

„Matte, nepůjdeme se ještě projít? Mohli bychom se podívat do stájí a třeba se projet.“ Zeptala se nenuceně, aby mi získala čas. STÁJE!! Zapomněla jsem na mého koně.

„Do stáje musím já a rychle, tak jsem spěchala do pokoje, že jsem zapomněla koně u předních dveří, musím ho odstrojit a vytřít do sucha...“ začínala jsem se děsit, jestli už nenastydl, když jsem ho uříceného nechala v zimní noci.

„Dobře, tak my můžeme jít třeba do zahrady.“ Řekla Alice a mrkla na mě. Musela jsem se smát. Pořád se mi snažila pomáhat a já jí měla v tuto chvíli ještě raději.

Vyběhla jsem do noci jen tak v triku, jak jsem byla u večeře, s tím, že ve stáji mi bude teplo. Ale nedomyslela jsem, že to znamená přejet půl pozemku. Samozřejmě to bylo tím, že jsem vůbec nemyslela. Nicméně jsem musela. Naskočila jsem na koně a přitiskla se k němu, aby mě hřál svým tělem a celou dobu jsem se mu omlouvala. Jakmile jsem vjela do stáje, bylo mi o dost lépe. Bylo tam teplo a světlo. Zavedla jsem hřebce do jeho stání a začala ho odstrojovat. Pak jsem si vzala ručník, abych ho utřela z toho nejhoršího, nakonec jsem sáhla po kartáči a začala ho hřebelcovat.

Byla jsem tak zabraná do práce, že jsem si ani nevšimla, že nejsem sama. Tedy dokud mě nechytil za pas a nepolíbil na krk. Lekla jsem se, vykřikla a praštila ho. Otočila jsem se a opřela se o vraníka a připravovala se na boj s útočníkem. Všechny mé plány padly, když „útočník“ vešel do světla.

„Williame! Málem jsem z tebe měla smrt!“ hodila jsem po něm kartáčem. Rozpustile ho chytil a s lehkostí odpověděl „Ty ze mě? Já nevím, kdo tady dostal ránu do žaludku.“ A smál se. V tu chvíli jsem se zlobila, protože se smál mně a přitom na to neměl právo. Došla jsem k němu, vytrhla mu kartáč a zase se vrátila k práci. Tentokrát jsem si moc dobře uvědomovala, jak se ke mně přiblížil, jak mě opatrně objal a přivoněl si k mým vlasům, jenže jsem v sobě nenašla ten vztek, který tam předtím byl.

Jeho radost z toho, že mě vidí byla tak velká, že jsem se nedokázala zlobit a jen jsem se mu otočila v náruči, abych ho mohla políbit.

„Už to nedělej.“ Zapředla jsem. Políbil mě na nos a zašeptal „Neudělám.“ Nebyla jsem si jistá, jestli to myslí vážně, ale v tu chvíli nebylo nutné říkat nic víc. Jen jsem si užívala jeho blízkost.

„Těch pár hodin bez tebe byla hotová věčnost.“ Šeptla jsem a v uchu se mi ozvalo „Copak ty umíš číst myšlenky? Přesně na to jsem teď myslel.“ A zasmál se.

Jak jsem se opírala o jeho hrudník, znělo to jako bouře, ale jako letní, vytoužená bouřka po mnoha dnech sucha.

Sedli jsme si do slámy a opět mluvili. Bylo mi jasné, že i kdybych s ním trávila věčnost, nikdy bychom nevyčerpaly slova, která chceme sdělit jeden druhému.

Vyprávěla jsem mu, jak se vše vyřešilo díky dívce, která se snažila všechno pokazit. Smál se a libal mě a pak zase vyprávěl on, co dělal, až mě jen tak napadlo kouknout na hodinky.

„Je půl dvanácté!!“ vyskočila jsem „V jedenáct byla večerka.“ Pomalu vstal „To znamená, že je čas jít.“ Otočila jsem se nechápavě k němu „Ty nejdeš se mnou?“ nic neříkal, po chvíli nadzvedl obočí „Ty bys to chtěla?“ usmála jsem se „Proč bych se jinak ptala?“ a natáhla jsem k němu ruku. Vzal mě za ní a vydali jsme se k hradu. Když jsme vyšli ven, přitulila jsem se k němu a on okolo mě roztáhl plášť, takže mi bylo líp. Nejúžasnější částí večera bylo naše plížení se chodbami do mého pokoje. Uvnitř, kde se vzala, tu se vzala, se v jeho ruce objevila překrásná bílá růže, automaticky mi jí podal. Přijala jsem jí a tu se dostavila vzpomínka.

„To tys mi nechal v pokoji bílou růži!“ sklopil oči a maličko se uklonil „Neměl jsem na výběr, byla jsi překrásná a krása se musí ocenit.

Vzala jsem ho za ruku a vedla k posteli. Strčila jsem do něj, a on na ní po zádech spadl. Stulila jsem se mu v náručí a po náročném dnu plném napětí jsem ani nevím jak upadla do spánku.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!