...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

The Dark Shadow

Publikováno 18.12.2011 v 16:34 v kategorii Z naší dílny, přečteno: 156x

6. část

Věděla jsem, že můj pobyt tady musí jednou skončit, ale náhle se mi zdálo kruté, jak čas utíká. Trávily jsme všechen volný čas spolu. Chvíli jsme se proháněli po lesích a pak jsme si povídali celé hodiny u krbu. Četli jsme si básně a pak jsme si prohlíželi obrazy ve všech chodbách. Martin se staral o to, abychom se my starat nemuseli a tak čas patřil skutečně jen nám. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na blízkost Williama a nadcházející konec našeho společného soužití.

Samozřejmě ve mně hlodal červíček pochybností ohledně Willova tajemství. Nemohla jsem si být jistá, jestli se dokážu smířit s tím,co mi hodlá prozradit, nevěděla jsem, jak zlé to může být, ale pochopila jsem, že to rozhodně není nic jednoduchého, co budete vykládat na potkání. Přesto jsem tak nějak doufala, že jeho tajemstvím není nějaké zlo nebo zločin, i když jsem si v duchu byla jistá, že jsem mu bezpodmínečně oddaná.

Po týdnu, který jsem strávila na zámku, jsem se tu už opravdu cítila jako doma, takříkajíc jsem přesně věděla, co mě čeká za dalším rohem. Jediné, co mě nepřestalo stejnou měrou uchvacovat jako udivovat, byly šaty, které jsem měla k dispozici. Byly z různých epoch od středověké gotiky po viktoriánskou éru, ale všechny spojovala neuvěřitelná krása. Nechápala jsem to, ale užívala jsem si, že na chvíli bydlím na zámku, starají se o mě jako o princeznu a já tak dokonce i vypadám.

Dopoledne svého posledního dne zde jsem strávila sama. Samozřejmě v knihovně, ponořená do příběhu spisovatele, o kterém jsem nikdy neslyšela. Když mě Martin zavolal k obědu, zarazilo mě, že jsem sama. „Kde je William?“ zeptala jsem se udiveně, ale Martin jen pokrčil rameny. Vzhledem k tomu, že prostřeno bylo i pro něj, byla Martinova nevědomost uvěřitelná, ale vzbudilo to mou zvědavost. Najedla jsem se v očekávání, kdy Will dorazí a začne vyprávět, kde byl a co dělal, ale nestalo se.

Po obědě jsem se přioblékla a vyrazila po pozemcích. Našla jsem ho ve stájích, hřebelcoval nádherného koně. Přistoupila jsem k němu a podrbala ho po čenichu, s vděčností přijal pár kousků ovoce, které jsem mu podala. „Nebyl jsi u oběda.“ Poznamenala jsem a čekala, že sám spustí, ale jen přikývl. Vylekala jsem se „Stalo se něco? Je něco špatně??“ ale neodpovídal.

Došla jsem k němu, otočila ho čelem k sobě, poddal se jak hadrová panenka. Sevřela jsem mu obličej v dlaních a donutila ho, aby se mi podíval do očí, aby čelil mému strachu.

„Pověz mi, co se děje.“ Vybídla jsem ho a on si povzdechl „Dneska jsi tu poslední den a já musím vyplnit svůj slib, ale bojím se, že mě pak už nebudeš chtít.“ Řekl a já neměla důvod mu nevěřit, jeho oči byly zoufalé.

Strnula jsem „To je to tak zlé?“ zeptala jsem se a přikrčila se v očekávání kladné odpovědi. Chvíli jsem přemýšlela, ale pak jsem se rozhodla. Spustila jsem ruce z jeho tváře „Řekni mi to teď hned, déle už stejně otálet nemůžeš.“ Nešťastně se zamračil, ale z mého obličeje musel vyčíst mou zatvrzelost – nemínila jsem se hnout ani o píď, dokud mi to nepoví.

„Dobrá,“ přemýšlel rezignovaně, jak začít „začnu tím nejjednodušším. Jsem prokletý.“ Bleskl po mě pohledem, ale já nehnula brvou, tak pokračoval „Je to už dávno, kdy mě proklela jedna žena, protože jsem odmítl její lásku. Tenkrát jsem byl mladý a nechápal jsem rozměry její kletby, dokud jsem se nezamiloval. Systematicky likvidovala všechny dívky, ke kterým jsem dokázal něco cítit, což bylo postupem času stále problematičtější. Nedokázal jsem si nakonec k nikomu vytvořit dostatečně silné pouto a zůstával sám. Ona nějakým způsobem zajistila, že když nebudu milovat ji, nesmím milovat nikoho. Napsal jsem podle ní dokonce hru, která je sama prokletá, ale za celé ty roky jsem nedokázal přijít na to, jak kletbu zlomit.

Navíc byla natolik podlá, že mě uvěznila na tomto jediném kusu půdy. Neumíš si představit, co to je celá staletí být na jednom místě.“ Byl pravděpodobně moc rozrušen na to, aby si všiml, že právě promluvil o staletích, ale mě to neuniklo.

Začalo se mi hůř dýchat, pak jsem pochopila, že se bojím, jak jeho příběh pokračuje. Přečetla jsem příliš mnoho knih, kde to začalo takto nevině a pak se objevila mýtická příšera. Nicméně, příběh pokračoval „Naneštěstí připravila stejný osud i Martinovi, protože ji rozčilovalo, že se mi pokoušel pomáhat, oba nás uvěznila v nestárnoucích tělech a na jediném pozemku. Před necelými 90 lety mě ale napadlo, že bych mohl polovinu poskytnout jako školu, samozřejmě jsem jim odkázal zámek, který patřil Jí a který jsem naprosto nesnášel, a roky plynuly. Občas jsem tu měl návštěvu, sem tam se tu zastavili i studenti nebo nějaký z profesorů, zvědaví na „potomka“ dlouhé linie donátorů této školy.“ Najednou mi pohlédl do tváře, jeho pohled opět nabyl oné spalující síly, která mi vyrážela dech.

„A pak jsi přišla ty, objevila ses zničeho nic. Měl jsem ve zvyku procházet se volně po pozemcích, ale když jsem tě prvně zahlédl ve vaší jídelně, celý okolní svět potemněl. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, ale nechtěl jsem, aby se ti něco stalo, tak jsem si říkal, že tě neoslovím. Ale tys mi to neulehčila, když ses ztratila v tom lese, nemohl jsem tě tam nechat, musel jsem ti pomoci a tak jsem se ti ukázal.“ Sklopil svůj pohled a jen dodal „Zbytek už znáš sama.“

Neuniklo mi, že ačkoliv mi zdánlivě řekl všechno, neprozradil mi vlastně vůbec nic, sama jsem tento trik používala, abych se vyhnula zvědavosti lidí, ale mě jen tak neošálí.

„Kdo byla ta žena?“ zeptala jsem se a polkla. Vzhlédl „Jsi si jistá, že to chceš vědět?“ slabě jsem přikývla, bála jsem se, aby mě nezradil hlas. Chvíli uvažoval až se mu mezi obočím zase objevila ta rýha, kterou jsem milovala, ale nakonec, jakoby se sám se sebou domluvil, se mi opět podíval do očí a prostě odpověděl „Byla to Lady Macbeth.“

Zatočila se mi hlava. V hlavě mi zněla slova „...napsal jsem podle ní dokonce hru, která je sama prokletá...“ a „...staletí být na jednom místě...“.

Bylo mi špatně, ale musela jsem to vyslovit „Ty jsi William Shakespeare!“ nešťastně se usmál a beze stopy humoru v hlase odpověděl „V celé své kráse.“ Dopověděl a šlehl pohledem do mého obličeje, aby zkontroloval mojí reakci.

Nevydržela jsem to, tíha reality na mě náhle dolehla a já propukla v nekontrolovatelný pláč.

Můj svět se začínal hroutit, všechny mé jistoty padly. Cítila jsem, že já padám. Svezla jsem se na kolena a na vteřinu uvažovala, že se zbaběle poddám tmě a omdlím, ale nakonec jsem to zavrhla.

Všimla jsem si, jak se natáhl, aby mě zvedl, ale pak váhavě ruce stáhl – v tu chvíli jsem ho nenáviděla za to, že mě tolik zná, místo aby mě držel pohromadě, když jsem se rozpadala, ustoupil, protože tušil, že bych se mohla bát.

I když jsem v hloubi duše cítila, že ho pohled na mě nesmírně bolí, pro tuto chvíli jsem byla sobecká a schválně prodlužovala jeho muka, přes to, že jsem se uklidňovala a docházela k šokujícímu závěru – že mi na tom nezáleží – pořád je tím, koho jsem poznala a fakt, že mi prozradil své tajemství, ať bylo sebeděsivější, znamenal, že mi bezmezně důvěřuje.

Snažila jsem se pravidelně dýchat a slzy přestaly téct.

Začala jsem si uvědomovat, že to není tak zlé, že jsem vlastně čekala něco horšího.Když jsem se natolik sebrala, že jsem si byla jistá svým hlasem, natáhla jsem k němu ruku. Přistoupil ke mně a pomohl mi na nohy. Jeho oči byly smutné. „Pochopím, když budeš chtít odejít.“ Konstatoval.

Usmála jsem „A pořád mě miluješ?“ jeho pohled roztál, když odpovídal „Samozřejmě, jsi pro mě vším.“ Věřila jsem mu.

Objala jsem ho a zašeptala „Páni, dotýkám se pravého Shakespeara.“ Zachichotala jsem se a on mě od sebe odtáhl. Podržel si mě na délku paží a zkoumal mě. Cítila jsem, jak se mi po obličeji rozlévá překvapení „Co se děje? Ty měníš názor? Mám odejít?“ na závěr začal můj hlas nabírat panický podtón.

Pořád se na mě díval podivně, když se ujišťoval „Tobě nevadí, že jsem přes 400 let starý?“ Protočila jsem oči „To je to nejmenší.“ A chtěla jsem se vrátit zpátky do jeho náruče, ale zastavil mě „A co je to největší?“ parodoval mě, až jsem se začínala zlobit.

„Samozřejmě ta kletba, kterou musíme zlomit a lady Macbeth bude asi další problém...“ zapřemýšlela jsem. Stále mě analyzoval.

„Já to nechápu,“ přiznal po chvíli „věříš mi, bez váhání, nebojíš se a stále mě miluješ? Jak je to možné?“ musela jsem se zasmát, vážně vypadal zmateně, ale pak jsem se kousla do rtu. Co si pomyslí, když mu prozradím, že nemám problém mu uvěřit, protože prostě Věřím... věřím na draky, na víly, na skřítky, na mluvící zvířata a tančící stromy, bude si o mě myslet, že jsem blázen...

„No,“ začala jsem opatrně „víš, já věřím na pohádky.“ Dořekla jsem a sklopila pohled. Jen tu a tam jsem ho zkontrolovala z pod řas, jak se tváří. Ani se nepohnul. „Prosím?“ zeptal se kultivovaně a já ihned věděla, že jednoduché vysvětlení nestačí.

„Nevím, jak ti to vysvětlit, ale já prostě věřím, že když spisovatel dokáže napsat nějaké dílo, o věcech, které přesahují náš svět, musel to někde vidět, buď někdy dávno, v jiném životě, nebo někde, na jiném místě, v jiném světě.“ Nadechla jsem se a říkala si buď a nebo „Prostě já věřím na to, že někde existují draci, že v lesech jsou mluvící zvířata a že stromy tančí.“ A nemohla jsem si odpustit poznámku „A věřím na víly.“

Chvíli na mě koukal, jako, že mě ihned šoupne do blázince, ale jak tak čas plynul, jeho výraz se měnil a začal tát. Přitáhl si mě k sobě a řekl „To jsi o mnoho bohatší než kdokoli na světě.“ A políbil mě.

Teď, když už mě nemuselo děsit žádné nevyřčené tajemství, zeptala jsem se na praktickou věc „Kdy se mám přesně vrátit do školy? A jak?“ Zasmál se a po takovém šoku to byl příjemný zvuk.

„Nenapadlo by mě, že se zeptáš zrovna na tohle.“ Nicméně ukázal do vedlejšího stání, kde neklidně podupával můj oblíbený hřebec, díky kterému jsem poznala pravého Williama. Zasmála jsem se a ptala se dál „A mé šaty?“ nadzvedl obočí „Měl jsem pocit, že se ti tyhle líbí.“ Prohlédla jsem si sama sebe, dneska to byly zase ty korzetové s kožešinou „Ano, líbí, ale co by na ně řekli ve škole?“ uličnicky se zazubil „To samozřejmě zjistíš.“ Až po chvíli mi došlo, co tím vlastně myslel. „No páni.“ Vydechla jsem a představila si výsměšné pohledy od Chelsea a její suity. No, ale musím to přežít...

A v tu chvíli jako bych dostala ránu do žaludku, uvědomila jsem si, že se musím vypořádat s Mattem, který mě bude napjatě očekávat. Udělalo se mi špatně, poněkolikáté za krátkou chvíli, ale snažila jsem se opanovat.

„Kolik ti je?“ zajímala jsem se a přivedla se tak na jiné myšlenky – to mi šlo dobře, odsouvat nepříjemné věci na později, ale teď to zafungovalo a já mohla opět dýchat.

„Je mi přesně 447.“ Naklonila jsem hlavu a vstřebávala tu informaci. Zatímco já milovala historii a četla o ní, on ji prožil.

„A kolik je ti pro svět?“ zeptala jsem se jinak a on přimhouřil oči „Proč?“ zajímal se, ale já neměla odpověď „Nevím, prostě zvědavost.“ Uvolnil se a odpověděl „Zamrznul jsem ve 23 letech. Tak to prezentuji i svému okolí.“ Zamyslela jsem se a rozesmála se „Tak to nechodím až s takovým starcem.“ Smál se se mnou a táhl mě směrem k zámku.

„Ještě než pojedeš, rád bych ti něco daroval.“

Došli jsme dovnitř a on mě vedl do jediného pokoje, v kterém jsem ještě nebyla – do jeho ložnice. Zvědavě jsem se rozhlédla.

Nešla časově zařadit, nacházely se tu předměty od 16. století po současnost. Je pravda, že pohled na digitální foťák ležící vedle nádobky na inkoust, která nesla datování 1599 mě trochu vyváděl z míry. Tady v té místnosti byla ta hromada let hmatatelná.

Všechno bylo barevně sladěné od krémové po tmavě hnědou, celý pokoj působil útulně a teple. Pokoj – když si uvědomím rozměry, byl obrovský jako celý náš byt, ale skutečně tu bylo útulno.

Will po nějakou dobu hrabal tu v zásuvce, tu probíral věci na stole až po několika minutách našel, co hledal. Nesl směrem ke mně malou věc, kterou jsem neviděla, dokud jí nenastavil do světla.

„Je to náhrdelník po mé matce.“ Přejížděl po něm láskyplně prsty „Přála si, aby ho jednou nosila ta, která bude patřit ke mně.“ Zalapala jsem po dechu, byl překrásný.

Celý byl z jemného stříbra, zhotovený mně neznámou technikou, byl to vypletený ozdobný ovál a uvnitř se vyjímala pletená růže, bylo evidentní, že je starý, ale byl nadčasový. Pomalu jsem jej pohladila, jako bych se bála, že mi zmizí, ale stále byl tam a příjemně chladil.

Will evidentně váhal „Smím ti ho připnout?“ zeptal se a já oněmělá přikývla a zvedla si vlasy, aby viděl na zapínání. Tajil se mi dech, taková nádherná věc a tak stará a má patřit mě? Najednou se mi zatmělo před očima.

Probrala jsem se prakticky okamžitě, ale byla jsem uložena na posteli a William mi úzkostlivě svíral ruku.

„Jsem v pořádku. Jen se mi zamotala hlava.“ Za boha bych mu neprozradila, proč jsem omdlela, ale zdálo se, že mi věří.

„Už jsem si říkal, že by bylo divné, kdyby se šok nijak neprojevil, brala jsi to až moc v klidu.“ Jeho oči byly rozverné.

„Víš co? Chci vědět, jak často mě budeš navštěvovat.“ Rozhodla jsem se náhle a naladila se na jeho náladu, už mi bylo úplně dobře, nenápadně jsem si šáhla na krk a nahmatala náhrdelník.

„Já tebe?“ nadzvedl obočí „Snad ty mě, ne?“ a začal se smát, ale mně veselo nebylo „Ty za mnou nebudeš jezdit?“ zeptala jsem se vyplašeně. Pochopil, že mám strach a začal mě uklidňovat „Ale no tak Nessie, neboj, to víš, že budu, budu u tebe pokaždé, když ti to čas dovolí.“ Slíbil a mě bylo náhle lépe. Posadila jsem se a podívala se na hodinky. Bylo pozdě.

„Musím se vrátit.“ Pohlédla jsem mu zhluboka do očí „Přijdeš za mnou večer?“ usmál se a já se opět topila v jeho modravém pohledu „Je-li to tvé přání...“ slíbil pomalu jako pravý šlechtic a políbil mě.

Nyní už jsem byla připravená se postavit všemu i Mattovi, věděla jsem, že to bude bolet, ale hřála mě Williamova láska a medailon, který mi daroval.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!