...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

The Dark Shadow

Publikováno 06.05.2011 v 00:12 v kategorii Z naší dílny, přečteno: 185x

5. část

  Přikrčila jsem se a očekávala další hluk, ale nic se neozvalo. Došlo mi, že jsem nenarazila na nic umělého, rychle jsem se otočila a za mnou stál William.

   Zalapala jsem po dechu, stál tam, oblečený jako anglický gentleman a mírně se usmíval.

   „Moc Vám to sluší slečno.“ Uklonil se a jeho úsměv se rozšířil. Usmála jsem se v odpověď, ale přesto jsem netušila, jak mám zareagovat.

   „Budu hádat, ty jsi pán tohoto zámku? To o tobě Martin mluvil?“ naklonila jsem hlavu na stranu a všechno mi pomalu začalo zapadat do sebe.

   „Ano, je to tak, nevadí ti to?“ zeptal se a evidentně svůj dotaz mínil vážně. Vykulila jsem oči „Mělo by mi něco takového vadit?“ nepochopila jsem, co je špatně a zatím jsem se rozhodla, že to nebudu řešit.

   „Tak ty jsi pán zámku a takového nádherného...“ nechala jsem svou úvahu vyznít do ztracena a rozhlédla jsem se opět okolo sebe, víceméně jsem hledala únik, před jeho modrýma očima, protože jsem se obávala, co udělám, když mě uzamkne do svého pohledu.

   „Rodinné dědictví.“ Odpověděl prostě a nabídl mi rámě „Byl jsem ve škole, vysvětlil jim, že jsem se projížděl po pozemcích a viděl, jak se ti splašil kůň. Protože jsi byla v bezvědomí, vzal jsem tě k sobě na své panství, abych tě ošetřil. Nahlásil jsem jim, že tě doktor zkontroloval a nařídil klid na lůžku. Vaše vedení rozhodlo, že u mě smíš zůstat, dokud se neuzdravíš.“ Usmíval se a pomalu mě vedl do jiné místnosti. Došli jsme do jídelny a Martin, který tam čekal, mi pomohl do židle.

   Jídlo bylo báječné a ve Willově společnosti mi bylo opravdu dobře. Za chvilku jsem se bavila, jako kdybych sem patřila, jako kdyby toto byla odjakživa moje role, být tady, po Willově boku a den co den s ním večeřet, jako by tomu bylo ve staré Anglii.

Po jídle mě jako pravý gentleman doprovodil do pokoje a na jeho prahu se zastavil. Popřál mi dobrou noc a chtěl odejít, ale nevím proč, zastavila jsem ho.

   Plaše jsem ho vzala za ruku a vedla dovnitř. Posadila jsem se na postel a pak se posunula, aby se tam vešel ke mně. Přitulila jsem se k němu a zavřela oči. Will mě objal a já poslouchala jeho zrychlený dech. Trochu zlomyslně jsem se usmála, líbilo se mi, že jsem pro změnu znervózňovala já jeho. Hladil mě po rameni a mlčel, v tuto chvíli se mi to líbilo. Byla jsem tam, kam jsem patřila a teď jsem to pochopila.

   Už není otázka zda Will nebo Matt, teď se ptám, jak dlouho mi bude trvat, než se dokážu oprostit od Matta a jak mu to dokážu vysvětlit, protože jsem právě pochopila, bez koho nemůžu být.

   Když jsem neviděla Williama, myslela jsem na něj, ačkoliv ne tak často, přesto se mi v myšlenkách neustále připomínal.  

  Vzpomněla jsem si na něj a mrazilo mě, ale nyní jsem pryč od Matta, o kterém jsem si myslela, že ho možná i miluji a přitom jsem si na něj ani jednou nevzpomněla, až doteď.

   Teď když vím, že patřím k Willovi, se mi ulevilo. Náhle jsem byla z jednoho kusu, už mě žádné dilema netrápilo. Zavrtěla jsem se a přitiskla se k němu ještě blíž. Zdání, že miluji Matta, nejspíš vycházelo z pocitu bezpečí, který mi dodával ve velké nepřátelské škole.

   „Je všechno v pořádku?“ zeptal se mě s obavou. Chvíli jsem uvažovala, až jsem přišla na ideální odpověď „Teď, když jsi se mnou, tak ano. Škoda, že to tak nemůže být každou noc...“ vzhlédla jsem k němu, chtěla jsem vidět jeho výraz, ale neměla jsem to dělat, protože mě zarmoutil. Netvářil se vůbec překvapeně nebo potěšeně, naopak, jeho pohled byl frustrovaný, skoro bych řekla nešťastný. Bylo to jako kdyby mě bodnul. Do očí mi to vehnalo slzy. Odtáhla jsem se a stočila se do klubíčka zády k němu.

   „Nessie, to není tak, že bych si to já nepřál, jde o to, že to není bezpečné pro tebe. Ani vhodné, nevíš, co jsem zač...“ pohladil mě po rameni a přitáhl si mě opět k sobě. Neskrývala jsem pláč. „Co by nemohlo být vhodného na tom, že bychom byli my dva spolu??“zeptala jsem se někde mezi vzlyky.

   „Já... nemůžu.“ Vypravil ze sebe „Hrozně moc bych ti to chtěl vysvětlit, ale nevím jak. Prosím, slib mi, že si spolu užijeme hezký týden, který se tu budeš zotavovat a nebudeš se na nic ptát. Já ti slíbím na oplátku, že poslední den ti všechno vysvětlím, ano?“ usmál se na mě a jeho obličej dostal nový výraz. Usmála jsem se skrz slzy v odpověď. Políbil mě na nos, pak na tvář a nakonec na rty. Byl to nádherný pocit, který mě naprosto ovládnul i v mých snech.

   Ráno jsem se probudila odpočatá a smířená se vším, co mohlo nastat. Will byl nadšený z mojí společnosti, takže se mé včerejší pochyby, zda mě chce a nebo ne, úplně rozptýlily. U snídaně se mě zeptal, co bych chtěla dělat. Po chvilce přemýšlení jsem si vzpomněla na mojí včerejší „návštěvu“ knihovny.

   „Ráda bych znovu viděla tvou knihovnu. Já knížky miluji a tam jich bylo takové množství, že bych tam mohla být zavřená pěkných pár let, než bych je všechny přečetla.“ Se zájmem mě studoval. Ošila jsem se pod jeho rentgenovým pohledem a nevinně se zeptala „Copak?“ Jen zakroutil hlavou a pokračoval v jídle.

   Ihned po snídani mě odvedl do knihovny posadil se na pohovku a máchl rukou směrem k policím „Všechny jsou ti k dispozici, jen prosím.“ A mě prosit nemusel. Chodila jsem okolo polic, pročítala tituly a dotýkala se nádherných vazeb. V jednu chvíli jsem narazila na Shakespeara. Byly tu všechny jeho hry a několik knížek sonetů. Namátkou jsem jednu knihu vytáhla, shodou náhod to byla hra Romeo a Julie. Otevřela jsem ji na poslední stránce a nahlas přečetla: „A navždy bude všechny jímat znova, žal Juliin a bolest Romeova.“ Usmála jsem se sama pro sebe a knížku vrátila zpět na místo. Z pohovky se náhle ozvalo „A rajskou krásou vzplane nebes tvář, že láskou k noci vzhoří celý svět.“ Překvapeně jsem se střetla s jeho pohledem „Máš ráda Shakespeara?“ zeptal se.

   „Ano, mám ho ráda. Je to můj nejoblíbenější básník, jinou poezii ráda nemám.“ Vzala jsem si knížku sonetů a přisedla si k němu. „A jeho sonety zbožňuji. Hlavně ty o lásce.“ Dodala jsem a otevřela knížku namátkou na jedné z mnoha básní. „A tak jsem šťastný, že mám štěstí v lásce, tam kde jsem ovládán a sám jsem vládce.“ Přečetl svým hlubokým hlasem poslední verše, shodou okolností, mého nejoblíbenějšího sonetu. Zmohla jsem se jen na prosté „Páni!“

   „Proč páni?“ zeptal se, byl velmi zvědavý a vše, co jsem řekla potřeboval vysvětlit. „Žádného kluka jsem ještě neslyšela číst zamilovanou báseň a takhle procítěně to znělo, jako kdyby ji Shakespeare napsal jen pro mě.“ Začervenala jsem se. „Takhle ti to moc sluší, víš to?“ řekl a já se červenala ještě víc.

   „ A mimochodem, i když ji Shakespeare napsal pro někoho jiného, já ji recitoval jen pro tebe, takže ti patří.“ Usmál se a já si připadala jako rajče, které dostalo úpal, je možné zrudnout víc než rudá barva?

   Naklonil se ke mě a podíval se mi přímo do očí, za celou dobu, co jsme spolu strávili, to nyní udělal poprvé s onou spalující silou, která mě naprosto ovládala. „Jsi ta nejnádhernější dívka, jakou jsem kdy poznal, jsi jiná než ostatní, jsi Výjimečná. Pamatuj si to.“ A políbil mě.

   Vzal mi knížku z ruky a došel k psacímu stolu. Za okamžik se vrátil a podával mi knihu nazpět. Podívala jsem se dovnitř a u „mého“ sonetu stálo věnování: Mé nejdražší Julii, její navždy věrný Romeo. Vzhlédla jsem k němu a neměla slov. Vstala jsem a objala ho. Líbala jsem ho, za to, jaký byl, za to, že mě miloval a za to, že mi to dokázal dát najevo takovým nádherným a romantickým způsobem.

   „Tak tedy, Romeo, Vaše Julie by si nyní přála vyjít ven a projít se zahradou, myslíte, můj pane, že bych mohla dostat nějaké teplejší šaty?“ usmál se a nezkazil mou hru „Ale samozřejmě, předrahá Julie, Martin vše zařídí.“ Nabídl mi rámě a vedl mě chodbou pryč od knih. Naštěstí si nevšiml, že jedna se záhadně schovala v záhybech mých šatů.

   Martin skutečně všechno zařídil, ale opět mě zaskočil. Namísto tradičních šatů jsem opět dostala šaty starší než byl on sám. Byly překrásné, ale mě by se k nim hodila ještě komorná, která by mi do nich pomohla. Když už jsem byla v koncích, ozvalo se zaklepání. Už jsem rezignovala a byla jsem rozhodnutá, že požádám o pomoc se šněrovačkou klidně i Martina, naštěstí se ale ve dveřích objevil Will.

   Nešťastně jsem se zatvářila a teatrálně rozhodila rukama „Nejde to.“ Otočila jsem se kolem dokola a zůstala k němu stát zády „Potřebuji pomoc, prosím.“

   Jakmile William začal kašlat, bylo mi naprosto jasné, že se může smíchy potrhat, ale v tuto chvíli to byl můj nejmenší problém.

Will se nakonec vzchopil a šaty mi zašněroval, byly nádherné, lemované kožešinou, patřily k nim vysoké boty a kožešinová pláštěnka. Když jsem byla hotová, připadala jsem si jako v pohádce.

   Vyšli jsme do sněhu a pohroužili se do konverzace. Venku byla zima, ale já ji pociťovala jen na obličeji, protože šaty i kožešinový plášť mě před chladem dokonale chránily. William si vedle mě vykračoval, jako kdyby mu chybělo už jen málo, aby létal. Nevěděla jsem, že je takhle blažený jen díky tomu, že jsem tam já, to mi prozradil až večer.

   Provedl mě celou zahradou, byla nádherná. V jednom momentu mě popadla náhlá hravost, sehnula jsem se (což mimochodem v korzetu jde dost špatně) a udělala sněhovou kouli, která se jen o okamžik později rozbila o Willovo rameno. Zachichotala jsem se jeho překvapenému pohledu, který se ihned změnil na lstivý výraz s úsměvem, který hlásal „zadostiučinění“, říkala jsem si, že to asi není nejlepší reakce, ale na tuhle myšlenku jsem měla asi půl vteřiny, protože pak jsem se ocitla ve vzduchu a nakonec na zádech na zemi, jak po mě doslova skočil.

   Váleli jsme se na zemi a smáli se z plna hrdla. Nakonec se nade mě naklonil a políbil mě.

   Zimu ráda nemám. Nesnáším sníh, je studený a mokrý, ale je pravda, že jsou okamžiky, kdy mě dokáže uchvátit. Jako třeba teď, když jsem ležela na zádech a dívala se k bílé obloze, ze které na mě padaly vločky a usazovaly se na mém oděvu, rukách, obličeji. Dívala jsem se jak zvláštně tančí ve větru, bylo to kouzelné.

   „Wille, pojď, projedeme se na koni.“ Řekla jsem z náhlého popudu a Will se zatvářil pobouřeně „Jestli jsi to zapomněla, mladá dámo, tak jsi tu právě proto, že jsi z koně spadla.“ Řekl a já před sebou viděla svého tátu. Zasmála jsem se a trochu vyčítavě jsem mu odpověděla „Ale za to jsi mohl ty, kdybys mi neujel, ale počkal na mě, tak bych nepřestala kontrolovat koně a nemusela bych se za tebou hnát takovou rychlostí.“ Teď se pro změnu tvářil nevěřícně, ale s nevírou soupeřilo i překvapení.

   „Já?“ a nepřestával na mě koukat překvapeně „Já jsem tě viděl až spadnout, přijel jsem z opačné strany, mě jsi vidět nemohla...“ řekl a ponořil se do myšlenek. Zvedla jsem se ze sněhu a šla k němu. Přecházel sem a tam a od přemýšlení měl rozkošnou vrásku mezi obočím. Objala jsem ho „A koho jsem tedy viděla?“ zeptala jsem se rozverně, ale on ztuhnul. „Je pozdě!“ zašeptal tajemně a sevřel mě v náručí „Ale nyní se jí to nepovede, ne, nyní ne...“ pokračoval v samomluvě a trochu mě tím děsil.

   „Wille, já ti nerozumím, co se komu nepovede?“ chtěla jsem se odtáhnout, ale držel mě pevně. Vzdala jsem to a přitiskla jsem se k němu, jako kdybych s ním chtěla splynout, zavřela jsem oči a poddala se tomu hřejivému pocitu. Najednou se vedle mě objevilo světlo, trhla jsem sebou a Will také.

   Podívala jsem se za zdrojem a tam stál Martin s fotoaparátem a usmíval se „Myslel jsem, že byste třeba ocenili společnou fotku.“ Will se nějakým způsobem vzchopil a jeho chmurná nálada byla ta tam. „Ano Martine, to není vůbec špatný nápad.“ Usmál se a přivinul mě k sobě. Hrdě jsem se k němu přitulila a usmívala se na objektiv. Martin se zdál ve svém živlu a jak jsme rozverně žertovali a vymýšleli nejrůznější figury, uvědomili jsme si, že máme hlad a jsme zmrzlí na kost.

   Šli jsme tedy zpět do zámku a dali si oběd. Jídlo bylo vynikající a Martin ihned po obědě vyvolal všechny fotografie a vybrané mi daroval, jako například tu úplně první, kdy jsme o něm ještě nevěděli.

   Byla nádherná, naše láska z ní byla dokonale čitelná. Bylo k nevíře, jak krásná ta fotka byla. Nemohla jsem jí uvěřit, byla jak nějaký nadčasový obraz, takhle se zobrazovali jen ti největší milenci, jako byli Romeo a Julie, ne obyčejní lidé jako my.

   On mě svíral s evidentní silou, ale doplněnou takovou dávkou něhy, že jsem byla překvapená, že je jí v takovém množství schopen vyjádřit. Bylo to, jakoby objímal jediný okvětní plátek růže a obával se, že by ho mohl svou láskou zahubit.

   Já se naproti tomu choulila jako malý koloušek, který se ho velmi obává, ale na druhou stranu je jím přitahován a nemůže odolat. Má oddanost byla skryta v rysech mé tváře a láska k němu v ruměnci na mých líčkách a klidu, který vyzařoval z celé mé osoby. U něho jsem byla v bezpečí, on byl můj rytíř a já jeho lady.

   Když mi tohle došlo, začervenala jsem se „Tuhle si nechám.“ Řekla jsem a chtěla ji schovat tak, aby jí neviděl, ale byl rychlejší a zastavil mě.

   Prohlédl si jí a je řekl „Martine, předpokládám, že jsi ji udělal dvakrát.“ A Martin mu podal jeho exemplář. Usmála jsem se a řekla „Dám si jí do svého diáře a budu tě mít všude sebou.“

  Podíval se na mě a zeptal se „Co tě napadlo, když jsi tu fotku uviděla, tvářila ses tak, já nevím, šokovaně?“ hledal slova, aby vyjádřil zmatek, jaký mu v hlavě dělaly mé složité pochody mysli.

   „Myslela jsem si, že je nádherná, ale že se nehodí pro nás, pro obyčejné lidi, že takto by měli být zobrazení jen lidé jako Romeo a Julie.“ Podívala jsem se na své ruce, byla jsem v rozpacích, když jsem si uvědomila, jak hloupě to musí znít.

   „Zajímavé.“ Řekl prostě a já si oddechla. Vzal mi můj obrázek z ruky a něco na něj na druhou stranu napsal, pak mi jej vrátil. Otočila jsem ho a na zadní straně stálo Navždy Tvůj Romeo..., bylo to romantické. Podal mi svoji fotku a já neváhala, Navždy Tvá Julie.... „Vidíš,“ zasmál se, „teď už je to tak, jak má být.“ A políbil mě do vlasů.

   Ano, pomyslela jsem si, teď už ano.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!