...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

The Dark Shadow

Publikováno 06.05.2011 v 00:06 v kategorii Z naší dílny, přečteno: 185x

4. část

  Podívala jsem se pozorně až jsem našla prvek, který mě rozrušil – na mé posteli ležela nádherná bílá růže převázaná stříbrnou stuhou, stejnou, kterou jsem měla večer ve vlasech.

   Bylo mi jasné, že Matt ji sem dát nemohl, ale kdo tedy?!

   Ačkoliv by mě to vlastně mělo děsit, lichotilo mi to. Bílé růže miluji, ale myslím, že jsem to říkala pouze Alice a pokud vím, tady se nikde v okolí růže sehnat nedají. Vzala jsem tu květinu a rozhlížela se, kam ji dám, aby neuvadla, našla jsem starou láhev od limonády, tak jsem z ní sundala etiketu a natočila do ní studenou vodu. Postavila jsem si tu růži na noční stolek, byla překrásná.

   Stále poněkud zaražená jsem pokračovala ve svém ranním rituálu a ponořila se do vany. Když jsem si sušila vlasy, uvědomila jsem si, že je víkend a já mám tudíž volno. Rychle jsem se oblékla a utíkala rovnou do stájí. Věděla jsem, že když bych šla do jídelny na snídani, Alice i Matt by se přidali ke mně, ale já potřebovala být sama. Přemýšlet a ujasnit si věci, které mě neustále mátly.      

  Jako například mé pocity. Nevím jak je to možné, ale když jsem byla s Mattem, automaticky jsem k němu patřila a neměla jsem žádné pochybnosti, jen mě občas zamrazilo, když jsem si vzpomněla na modré oči, které mě zbožňovaly, ale byla jsem si jistá, že mě jen znervózňují. Jakmile jsem ale viděla Willa, šlo všechno stranou a já náhle s jistotou věděla, že jsem jen jeho.

   Připadalo mi to nefér k oběma, jen jsem netušila, jak to vyřešit, protože, Matta jsem viděla tak často, že jsem na Willa zapomínala, ale jakmile jsem ho spatřila včera na plese, v okamžiku existoval jen on a nikdo jiný.

   Osedlala jsem koně, svéhlavého černého hřebce, který už shodil nejednoho jezdce, ale já potřebovala rozptýlení. Vyrazila jsem jako ďas a ujížděla křížem krážem, jak se mi chtělo. Hřebec cítil, že mám pevnou ruku a proto poslouchal jako hodinky. Jela jsem podél hranice lesa a opět ucítila to zvláštní nutkání. Zvláštní bylo, že jsem mu nechtěla podlehnout, ale to by se na okraji nesměl objevit jezdec na bílém koni. „Jak z pohádky.“ Pomyslela jsem si a pobídla koně směrem k němu. On na mě ovšem nečekal, z ničeho nic se rozjel tryskem pryč, ale nezajel do lesa, držel se těsně pod stínem stromů. Samozřejmě jsem ho následovala. Byla jsem celá divá, dostihnout zvláštního jezdce, ale kůň bohužel vycítil mé vzrušení a zneužil ho ke svému osvobození. Ani nevím jak, ale zjistil, že jsem ho víceméně nechala běžet jak chce a tak mě shodil. Jak jsem letěla vzduchem, blesklo mi hlavou, že ve škole budou mít starost, pak jsem ale dopadla na zem a uhodila se do hlavy. Ještě jsem viděla, jak se jezdec vrátil, sesedl a šel ke mně, než jsem jej ale mohla identifikovat, ztratila jsem vědomí.

   Když jsem se probrala, nevěřila jsem vlastním očím. Ležela jsem na pohovce před obrovským krbem, kde jasně plápolal mocný oheň. Věděla jsem, že bych se měla bát, ale zvědavost nade mnou zvítězila a já se jí, pravda, celkem bez boje poddala. Sedla jsem si a na zem se svezla drahá kožešinová pokrývka, která mě předtím zakrývala. Rozhlédla jsem se po prostorné místnosti, byla to knihovna. Ohromné množství překrásných knih na mne shlíželo z mnoha polic a jen sem tam bylo přerušeno vkusným portrétem nebo sochou. Dívala jsem se postupně po všech zdech a byla jsem čím dál více udivená. Můj pohled se nakonec zastavil u nádherně vyřezávaného stolu, ale nebyl to ten stůl, co mě přitahovalo, byla to kytice bílých růží, která stála na něm. Byly to ty samé růže jako ta má. Potichu jsem vstala a se studem jsem si uvědomila, že mě někdo převlékl, už jsem neměla moderní jezdecké oblečení a holínky, ale dlouhou, starobylou noční košili, která už je k vidění pouze ve starých filmech. Byla jsem bosa, ale u pohovky byly pantoflíčky mojí velikosti, tak jsem si je půjčila. Protože má košile byla jen na tenká ramínka, ošila jsem se, jak ke mně zavál větřík z pootevřeného okna. Zvedla jsem pokrývku z podlahy a omotala si jí okolo ramen, bylo mi o mnoho lépe.

   Přešla jsem místnost k oknu a podívala se ven. Díky sněhu se celé okolí třpytilo a vypadalo jako z pohádky, což dokreslovala i zahrada, která se rozprostírala do daleka až k pásu lesa. Musela jsem prospat celý den, cítila jsem se výborně, což bylo, vzhledem k mé nehodě, zvláštní.

   Stále jsem netušila kde jsem. Bezmyšlenkovitě jsem si vzala z vázy jednu růži a šla jsem ke dveřím. Když jsem je pootevřela, uslyšela jsem dva hlasy. Instinkt mi říkal, že bych se měla schovat a já výjimečně poslechla.

   Byli to rozhodně dva muži. Jeden byl bezpochyby starší o mnoho let, než ten druhý, kterého jsem ale pořádně neslyšela. Z rozhovoru jsem pochopila, že ten starší je sluha a právě dostává nějaké pokyny.

   „Ano pane, když si to přejete, ale přesto se domnívám, že bychom ji měli co nejrychleji poslat tam, odkud přišla.“ Chvíli se ozývalo jen jemné šumění, jak ten druhý odpovídal a já umírala zvědavostí, protože jsem ihned pochopila, že mluví o mě.

   „A proč jí nesmím říci, kdo jste? Přece by alespoň měla vědět, komu vděčí za svůj život.“ S tím jsem souhlasila, chtěla jsem vědět, kdo mě zachránil.

   „Dobře, budeme Vás očekávat u večeře. Mezitím jí najdu nějaké vhodnější oblečení.“

   Rozhovor byl evidentně u konce, opatrně jsem dovřela dveře a vrátila se k oknu.

   Jak jsem očekávala, zanedlouho se ozvalo jemné zaklepání „Vstupte.“ Řekla jsem prostě a připadala si trochu hloupě, jak z nějakého filmu pro pamětníky, až jsem se musela zachichotat.

   Do dveří vstoupil starší muž, mohl by být příjemný, kdyby se netvářil tak stroze, ale mě neodradil, z předchozího rozhovoru jsem pochopila, že mne nemá v lásce, ale jeho pánovi na mě asi záleží a já byla odhodlána, odhalit identitu záhadného jezdce.

   „Promiňte slečno,“ odkašlal si a ukázala ke dveřím „kdybyste byla tak laskavá a následovala mě, můj pán si přeje, abych se o Vás postaral a poskytl Vám veškeré pohodlí.“ Když jsem se nehýbala, znejistěl „Nebojte se, nic se Vám nestane, jen Vás odvedu do koupelny, kde máte připravenou horkou lázeň a vhodnější šaty.“ Usmála jsem se na něj „Děkuji. Smím se prosím zeptat, kde to jsem a kdo je Váš pán?“ a prošla jsem okolo něj do chodby. Zavřel dveře a vedl mě spletí různých chodeb a místností, ale nezdálo se, že se mi chystá odpovědět.

   „Prosím,“ začala jsem znovu „jsem z internátní školy, budou se o mě strachovat, kde jsem?“ muž se ke mně otočil a řekl „Já jsem komorník na tomto zámku, Vaše škola je nedaleko, můj pán je na cestě tam, aby vysvětlil, že jste měla nehodu a že Vás nyní ošetřuje.“ Opět se otočil a vypadal nekompromisně, ale já se jen tak lehko nevzdávám „A kdo je Váš pán?“ zeptala jsem se paličatě „Nepřeje si, abych prozradil jeho jméno, ale uvidíte jej u večeře.“ Odpověděl mi, ale varoval mě pohledem, ať už raději nemluvím. Otočil se ode mě a utrousil francouzsky „Ach ty zvědavé žáby!“ zasmála jsem se a odpověděla v témže jazyce „Ach ti nepříjemní starci!“ zvědavě se ke mně otočil a pak jeho pohled roztál.

   „Zde je Vaše koupel, slečno.“ Šibalsky se usmál a dodal „No, nakonec si asi budeme rozumět, mé jméno je Martin.“ S úklonou vycouval z místnosti a zavřel dveře, než jsem stihla cokoli odpovědět.

   „Já jsem Nessie a děkuji.“ Řekla jsem alespoň pro vlastní uspokojení do prázdné místnosti a pak se vrhla do horké vany.

   Po vykoupání mě opět čekal šok. Šaty jsem opravdu připravené měla, ale rozhodně jsem nečekala, že budou takovéhle. Byly to doslova ŠATY, takové ty z viktoriánské Anglie, takové, které nosila Elizabeth Bennetová, takové, které v dnešní době nikde nevidíte!

   Pracně jsem se do nich oblékla a podívala se do zrcadla, byla jsem to já a nebyla. Alespoň byly modré, ale tak nějak se k nim nehodily rozpuštěné vlasy. Hledala jsem očima až jsem objevila na stolku ležet sponu. Stočila jsem si vlasy a nechala volnou jen jednu kadeř.

   Nyní jsem skutečně vypadala jako staroanglická slečna. Vyšla jsem na chodbu a uvědomila si, že nevím, kam jít. Pomalu jsem se toulala chodbami a prohlížela si všechny obrazy, sem tam jsem narazila na nějakou sochu nebo staré brnění. Připadala jsem si jako v muzeu, ale kupodivu se mi to moc líbilo. Už dlouho jsem neměla čas jen tak bloumat a nemuset někam spěchat nebo se o něco starat.

   Jak jsem tak šla a koukala všude okolo sebe, jen ne dopředu na cestu, nevšimla jsem si, že se mi nějakým záhadným způsobem do cesty postavilo jedno z brnění. Vrazila jsem do něj a ono se rozdrnčelo, rychle jsem ho zachytila a snažila se ho udržet ve vzpřímené poloze, naštěstí se mi to povedlo. Pomalu jsem začala couvat, abych už nic neprovedla, když jsem opět narazila.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!