...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

The Dark Shadow

Publikováno 06.05.2011 v 00:02 v kategorii Z naší dílny, přečteno: 171x

3. část

  Uvelebila jsem se na posteli a zavřela oči, překvapivě jsem byla celkem unavená.

   Po malé chvilce (ve skutečnosti po hodině a půl) mi zazvonil budík. Naštvaně jsem ho típla a vláčela své tělo do koupelny. Koukla jsem se do zrcadla. Vypadala jsem hrozně, noc bez spánku se na mě pokaždé podepíše. Začala jsem ze sebe dělat člověka a tu mi to došlo, čím dřív se připravím, tím dřív uvidím Matta.

   Byla jsem hotová dřív, než by mě napadlo a musím sama sebe pochválit, že jsem vypadala jako normální holka, i když jsem se cítila unavená, že bych prospala celou zimu. Ve stanovený čas jsem vyšla ze dveří a on tam stál. Automaticky jsem se usmála a šla k němu, vyšli jsme směr jídelna, když mě vzal nenuceně za ruku. V prvním patře jsme přibrali Alice, která se na mě významně podívala, poté, co si všimla našich spojených rukou. Nenápadně jsem přikývla a v jejích očích se objevil takový ten „mateřsky hrdý“ výraz. Usmála jsem se na ní a začala jsem čile mluvit, ptala jsem se na dnešní odpoledne.

   „A co projížďka na koních?“ zeptal se Matt. Nápad se mi líbil, chtěla jsem souhlasit, ale Alice prohlásila „Já dneska nemůžu, přihlásila jsem se, že pomůžu Trevorovi s jedním úkolem.“ Bylo mi to líto, ale co se dá dělat „To je škoda,“ řekla jsem „tak pojedeme někdy jindy.“ Uzavřela jsem náš rozhovor, ale Alice mě překvapila.

   „Ale co tě nemá, jen jeďte a užijte si to, já se stejně koní trochu bojím.“ Mrkla na mě a v tu chvíli mi to došlo. Snažila se nám připravit soukromou chvilku, kde na nás nebude nikdo koukat a nikdo nás nebude poslouchat. Vděčně jsem se na ní usmála a podívala jsem na Matta „Tak to vypadá, že pojedeme ve dvou, nebudeš se sám se mnou bát?“ zažertovala jsem.

Matt nezklamal „Já? A co ty? Sama s urostlým mužem?“ neubránila jsem se smíchu a tu mě bodla zbloudilá vzpomínka na vyrovnaný mužský pohled nebesky modrých očí.

   „Ne Matte, jsem si jistá, že bát by ses měl ty. Já umím jezdit na koni dobře a navíc mám drápky.“ Ukázala jsem své nehty a povrchně se zasmála. Nic nepoznal, ani Alice si nevšimla, že mi ten smích nejde přímo od srdce.

   Myslela jsem si, že miluji Matta, ale když si vzpomenu na toho muže z lesa… Nevím, je to takové absolutní. Jako, kdybych mu patřila, ale přitom jsem byla volná a mohla dělat, co chci. Přesto, stačil mu jediný pohled a já bych poslechla, tím jsem si byla jistá. Ten pohled měl jistou hypnotickou sílu. Vábil mě a lákal, abych zapomněla, kam patřím a znovu se vydala do lesa. Nevím, odkud se brala má jistota, že bych ho tam našla, ale věděla jsem to.

   Když jsem byla s Mattem nebo Alice, bylo jednoduché zapomenout na toto nevysvětlitelné vábení, ale jakmile jsem osaměla, soupeřil v mé mysli chladivý pohled s tím hřejivým.

   Je možné milovat více osob najednou? Je možné milovat někoho, koho neznáte? Je možné být si jist, ačkoliv nemáte důkazy?

Mnoho otázek mě trápilo, ale já se rozhodla, že dnes na to zapomenu a užiju si den se svým novým přítelem. Představila jsem si obličej Chelsea, až okolo ní s Mattem projdu, až mě políbí, nebo obejme a musela jsem se zasmát.

   „Jsi nějaká tichá, je ti dobře?“ staral se Matt a já se překvapeně rozhlédla. Byli jsme jen jednu odbočku od jídelny. Jak jsem přemýšlela, utekla mi celá cesta.

   Zatřepala jsem hlavou, abych si utřídila myšlenky „Jsem jen unavená.“ Usmála jsem se „Nevím jak ty, ale já měla pořádně rušnou noc.“ Na rtech se mu objevil nevinný úsměv.

   „Vůbec netuším, o čem mluvíš.“ A políbil mě. Alice se vědoucně zachichotala.

  I proto jsem jí měla ráda. Nemusela jsem nic zdlouhavě vysvětlovat, bylo toho mnoho, co sama vyčetla.

  Prošli jsme jídelnou okolo Chelsea, které samozřejmě nic neušlo, a usadili jsme se u našeho stolu. Jedinou změnou dneska bylo, že si Matt svou židli přitáhl blíž ke mně a po celou dobu snídaně se mě nějakým způsobem dotýkal. První to byly nenápadné doteky, když se třeba natahoval pro cukr, potom se ale uvolnil a opřel si své koleno o to moje, jako bychom byli spojeni, kdykoliv jsem se pohnula já, pohnul se automaticky se mnou a přizpůsobil se mi. Když jsme pak stáli na chodbě, nenápadně se dotýkal mých zad. Skoro ochranitelsky se držel blízko mě a já byla spokojená.

   Líbí se mi, když o mě někdo pečuje a fakt, že ten někdo je sexy starší kluk, který může mít kteroukoli holku, na kterou si ukáže, ale vybral si mě, mi příjemně lichotil. Jak dlouho to může takhle trvat? Už asi po sté jsem se v obavě rozhlédla, zda neuvidím někde číhat zběsilou blondýnu, kterou rozčarovala už jen má přítomnost.

   Bylo toho mnoho, co jsme za ten den zažili, ale já se musím přiznat, že si nejvíc pamatuji věci jako, když mě Matt vzal za ruku, když mě míjel na chodbě a na chvilku si mě k sobě přitáhl a krátce mě objal, když mi pomáhal na koně a dotýkal se něžně mé nohy, kterou vkládal do třmenu…

   Ostatní věci se zdály nepodstatné, ačkoliv, jakmile jsme projížděli okolo lesa, převládl ve mně opět ten pocit, že tam musím, že se tam schovává ten moudrý pohled, který mě k sobě tak přitahuje. Rychle jsem se otočila v sedle na Matta a zavolala „A teď závod, kdo bude ve škole první.“ Rozjela jsem se, aniž bych čekala na odpověď, nemínila jsem čekat, kdy mě ovládne ono zvláštní nutkání, kterému ještě pořád nerozumím.

   Přijeli jsme později, než jsme původně plánovali, bylo už skoro po večeři, když jsme se celí uřícení přiřítili do jídelny. Alice seděla na svém obvyklém místě a jen co jsme dosedli, všimla jsem si, že není něco v pořádku.

   „Alice? Co se stalo?“ zeptala jsem se, ale tak nějak jsem odpověď vycítila.

   „Chelsea. Co jiného? Vyhrožuje, jak nás všechny zničí, ale nedělejte si s tím hlavu, já se s tím popasuji a ona ať si mě nepřeje… bude vyhrožovat mým kamarádům, to jí nedaruji……“ Alice přešla plynule do samomluvy a já se kousla do rtu. To je to, co mě od rána děsilo? Ten zvláštní pocit, že je něco špatně a já s tím nemůžu nic udělat? Pokud je to pouze Chelsea, vyrovnám se s tím, ale tomu nevěřím, zase na sobě cítím ten pohled cizích očí, ačkoliv nevidím jejich majitele. A dny ubíhají.

   Čas mi nyní plynul ještě rychleji než před tím. Chelsea ženoucí se za pomstou nás neustále očerňovala, kde jen mohla, takže jsme mnoho času strávili vysvětlováním a uváděním věcí na pravou míru. Jednoho dne ke mně prostě Matt přišel a zeptal se „Půjdeš se mnou na Zimní ples?“ a mě až v tu chvíli došlo, že už je prosinec. Samozřejmě jsem řekla ano a pak asi někdo stiskl zrychlené převíjení dopředu, protože nevím jak je to možné, ale ples se najednou koná už zítra.

   Nemohla jsem se dne plesu dočkat. Dokonce nám odvolali výuku, protože si asi dokážou živě představit, jak by to probíhalo. Šaty mám splývavé, modré a dlouhé až na zem. Přemýšlela jsem, co si udělám s vlasy, ale nějak mě nic nenapadá.

   Vyspala jsem se výborně a už od rána pracovala na své vizáži. Umyla jsem si hlavu a vyžehlila vlasy, nalakovala jsem si nehty a pak už jen relaxovala, dokonce jsem k sobě ani Matta nepustila, protože, to, jak budu večer vypadat, musí být překvapení. Takže jsem celý den strávila povídáním s Alice. Byla to příjemná změna, strávit celý den holčičími věcmi.

   Den nám kupodivu utekl celkem rychle i přesto, že jsme vlastně pořád čekaly. Až hodinu před plesem Alice odešla do svého pokoje, aby se také připravila.

   Oblékla jsem se a do vlasů si vpletla stříbrnou stuhu. Ta osoba v zrcadle se mi jen vzdáleně podobala, vypadala o mnoho líp, než kdy já budu vypadat. Musela jsem se téhle úvaze usmát. Šla jsem pomalu do sálu a očima hledala Matta. Jeho okouzlený pohled mi prozradil, že se můj záměr zdařil. Vzal mě za ruku a vedl ke stolu, kde už seděla Alice a Trevor.

Když začala hrát hudba, s radostí jsme šli tančit, ačkoliv to já neumím, Matt slíbil, že mě povede. Ovšem v očekávání příjemného večera nás o to více překvapilo, když na pódium vylezla Chelsea a oznámila, že taneční partneři se budou losovat. Spadla mi brada, tak tohle se jí celkem povedlo.

   Kdo by to čekal, že jako tanečního partnera si vylosovala Matta. Zůstala jsem stát jako opařená, když jsem zjistila, že nám nedopřejí ani jeden tanec. Chelsea si to k nám nakráčela a jen ke mně utrousila „Vždycky vyhrávám!“ bylo mi do breku, a proto jsem utekla na terasu.

   Sice bylo chladno, ale mně to pro tuto chvíli nevadilo. Viděla jsem přes sklo, jak se Matt a Alice hádají s Chelsea, ale nechtěla jsem se tam k nim vracet. Otočila jsem se zády ke dveřím a šla se opřít o zábradlí. Dívala jsem se do hvězdné noci a začala se uklidňovat.

   Zvedla jsem ruku a chtěla si stáhnout stužku z hlavy, když se za mnou ozvalo „To bych nedělal, takhle to vypadá skvěle.“ Ten hlas bych poznala všude.

   Otočila jsem se, ale věděla jsem, koho uvidím. Stál tam můj známě neznámý. Ihned mě uzamkl do svého modrého pohledu a já se topila.

   Natáhl ke mně ruku „Zatančíme si?“ bezmyšlenkovitě jsem přikývla a nechala se vést. Přitáhl si mě k sobě, usmál se a pak si povzdechl. Osvobodil mě ze svého svazujícího pohledu a já si až nyní uvědomila, že tančíme valčík na hudbu, která se ozývá ze sálu, že sněží a že ON přišel za mnou, když já nedorazila za ním. Cítila jsem se naprosto v bezpečí, věděla jsem, že k němu patřím a že můj cit k Mattovi není zdaleka tak silný, jak jsem si myslela.

   „Kdo jsi?“ zeptala jsem se.

   „Ach Nessie, ty to víš. Víš, kdo jsem, jsem tvůj přítel. Mé jméno je William.“ Nevím proč, ale pro tuto chvíli jsem si byla jistá, že mluví pravdu.

   Hudba pomalu doznívala a já cítila, že naše setkání se blíží ke konci. Díval se mi do očí a já se topila v jeho modravém pohledu. Přála jsem si, aby tato chvíle nikdy neskončila, ale vše, co má začátek má také konec, jen některé konce bývají v nedohlednu.

Byla jsem na rozpacích, s Mattem mě pojilo pouto silnější, než jsem kdy zažila, ale to, co mě vázalo k Williamovi se nedá pojmenovat, bylo to absolutní, jako fyzikální zákony, které neumíme definovat, známe pouze jejich účinky, pro mě neexistovala jiná možnost, než jej následovat.

   Dozněly poslední tóny naší skladby a William se odtáhl s povzdechem, který mi prozradil, že mě nechtěl pustit.

   Zavřela jsem oči a když jsem je otevřela, byl pryč, naposledy jsem se ponořila do pocitu sounáležitosti, který jsem s ním zažila a s výdechem jsem se podívala oknem do sálu.

   Matt se stále ještě hádal s Chelsea, ale už u nich byli i někteří profesoři, takže byla určitá naděje, že se to vyřeší. Nadechla jsem se a vstoupila zpět do sálu. Cítila jsem se jako v transu, ačkoliv jsem to byla já, zdálo se mi, že všechno probíhá v dálce. Nevěděla jsem, jak se mám zachovat, ale nakonec jsem se rozhodla, že už nebudu utíkat. Pomalu jsem došla k Mattovi, pohladila ho po zádech a prohlásila „Nenecháme toho? S Mattem jsme se těšili, jak si zatančíme a teď bychom o to měli přijít??“ profesorka Historie se na mě usmála a řekla, že mám naprostou pravdu, ať si Chelsea přestane vymýšlet a začne zase hrát hudba, že je koneckonců ples.

   Sama jsem byla překvapená, že mě poslechla, ale nemůžu říct, že by mě to mrzelo. Když začala hrát hudba Matt mi s úsměvem nabídl rámě a usmál se na Chelsea neodolatelným úsměvem typu „Tak a máš to.“

   Protančili jsme celou noc, líbilo se mi to, ale je pravda, že jsem celou dobu porovnávala ten pocit, ze setkání s Willem, a ten, co jsem měla s Mattem. Pořád jsem hledala něco, čím ospravedlnit, proč jsem s Mattem, když k němu v životě neucítím to, co cítím k Willovi po pouhých dvou setkáních.

   Když jsem ulehala ke spánku, ucítila jsem na sobě opět pohled očí, které jsem neviděla, vyděsila jsem se a rozhodla se k zajímavému řešení.

   Potichu jsem přeběhla chodbu a otevřela dveře do Mattova pokoje. Vklouzla jsem dovnitř a zavřela. Zamkla jsem ze stejného důvodu, jako on, když ke mně poprvé přišel.

   Matt se na mě díval nechápavě, ale nakonec se usmál a posunul se na posteli tak, abych si měla kam lehnout. Natáhla jsem se k němu a on mě objal. V tu chvíli jsem si říkala, že už chápu, proč s ním jsem, protože jsem v jeho společnosti byla v bezpečí.

   Daroval mi lehký polibek do vlasů a já mohla beze strachu spát.

   Můj pocit dokonalé pohody ale nemohl trvat donekonečna. Ráno mě Matt vzbudil jemný pohlazením po tváři a zašeptal mi do ucha „Nessie, musíš utíkat do pokoje. Ale je ti jasné, že kdybych mohl, tak tě od sebe vůbec nepustím?!“ obdaroval mě okouzlujícím úsměvem a já se s ruměncem ve tváři vyprostila z jeho objetí. Pokusila jsem se usmát, ale nějak mi to nešlo, cítila jsem se zvláštně. Ještě jsem nezažila takovýhle pocit. Neuměla jsem ho popsat a tak jsem nad tím dál nedumala a utíkala jsem do svého pokoje. Jakmile jsem zabouchla dveře, opřela jsem se o ně a náhle mi to došlo. Ten pocit, který jsem neuměla pojmenovat, byl stud. Styděla jsem se, protože jsem se mu vnutila, nechala jsem ho, aby mě viděl, když jsem slabá a zranitelná, dokonce jsem si včera v noci přála, aby mě objal tak, že neucítím nic jiného, než jeho. Ale proč... Už mě viděl i plakat a to mě k němu přiblížilo, jakto, že nyní, když jsem se bála a on tu pro mě byl, jsem se před ním styděla??

   Zatřepala jsem hlavou, tohle váhání musí přestat. Otočila jsem se a chtěla vejít do koupelny, když jsem zjistila, že je v mém pokoji něco jinak.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!