...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

The Dark Shadow

Publikováno 05.05.2011 v 23:56 v kategorii Z naší dílny, přečteno: 159x

2. část

   Dneska jsem měla nádherně světle modré oči. Měnily mi barvu podle počasí od nejsvětlejší modři po šedou a dneska se má nálada odrážela i v nich. Vždycky, když mám takhle dobrou náladu, většinou mi jí něco pokazí, ale dneska jsem si to nehodlala připustit. Vyšla jsem z pokoje a na chodbě potkala Matta.

   „Ahojky,“ usmál se „jakou jsi měla noc?“ zeptal se nenuceně a mrkl na mě. Koutky se mi při pohledu na něj samy pozvedly do vlídného úsměvu „I když bys tomu nevěřil, velice příjemnou.“ Moje nálada jej rychle přitáhla na stejnou úroveň a tak jsme za chvilku vtipkovali, že jsem si ani nevšimla, jak jsme se tak rychle dostali do jídelny.

   Sedla jsem si opět k jeho stolu a automaticky se pustila do jídla. Náhle mi ale někdo zaklepal na rameno. Uprostřed věty jsem se zasekla a otočila se. Neuvěříte, kdo tam stál. Chelsea a její suita. Ihned mi došlo, co mi asi chce.

   „Ahoj Vanesso,“ řekla ledově „jen mě napadlo, jestli jsi nezapomněla na naší včerejší řeč?!“ ačkoliv to měla být otázka, já ten vykřičník na konci slyšela. Netrvalo mi ani vteřinu, abych si rozmyslela odpověď „Ahoj Chelsea,“ odpověděla jsem vesele „ale jistěže ne, zrovna jsem se chystala vyprávět Mattovi, jaký uvítací výbor na této škole funguje.“ Usmála jsem se na Matta, a on nezklamal, okouzleně se usmál úžasným úsměvem, který mu rozzářil oči. Slyšela jsem, jak Chelsea zalapala po dechu „To neuděláš!“ zasyčela mi do ucha. Otočila jsem se na ní s tázavým pohledem „Chceš se vsadit?“ nemyslela jsem svou hrozbu vážně, ale když jsem nad tím uvažovala, nebyl až tak špatný nápad někoho upozornit, jak se tady některé slečny chovají.

   Chelsea ale nebyla tak hloupá, aby něco udělala na veřejnosti, asi se budu muset vážně začít zamykat, jen pohodila hřívou svých vlasů a prohodila směrem ke mně „Víš co Ness, jestli budeš chtít, připoj se dnes po vyučování k nám, ukážu ti, jak to tu chodí a možná tě vezmeme do našeho klubu, zatím ahoj.“ Usmála se na mě, asi jako se usmívá hladový žralok na tuňáka, a odkráčela.

Matt nesouhlasně zakroutil hlavou „Budu rád, když si najdeš kamarádky, ale tyhle bych ti nedoporučoval. Stále hledají způsob, jak kopnout svou „kámošku“ přes palubu.“ Zamračil se a já překotně přemýšlela, jak ho opět rozesmát „Neboj, Matte, já umím plavat výborně.“ Řekla jsem s hrdým úsměvem, protože jsem dokonce ani nekecala, vážně jsem byla výborný plavec.

   Můj záměr vyšel. Opět se začal usmívat. Naše veselá snídaně pokračovala, ale jednou skončit musela.

   Vyučování začínalo o deváté hodině jako na většině světových škol. Sedla jsem si sama do lavice, ale protože se třída rychle plnila, měla jsem do začátku hodiny sousedku i já. Byla to malá útlá dívka s jemnými rysy a překrásně vlnitými hnědými vlasy, které jsem jí mohla jen závidět. Jsem od přírody nesmělá, ale nechtěla jsem jen sedět a přemýšlet o tom, na co asi ta dívka myslí a tak jsem se odhodlala.

   „Ahoj, já jsem Vanessa, ale všichni mi říkají Nessie. Jsi tu první rok?“ nevěřícný pohled mi napověděl, že asi ano, což mi po chvilce potvrdila „Jo, jsem tu poprvé, ty ne?“ zeptala se s poznáním lehčím tónem „Jmenuju se Alice.“ Dodala váhavě. Povzbudivě jsem se na ní usmála „Jsem taky nováček, ale protože nikoho neznám, nejsem si jistá, kdo tu byl na přípravku a kdo ne.“ Po pár minutách jsme rozprávěly, jako kdybychom se znaly od mateřské školky. Cítila jsem, že k téhle dívce mě něco táhne, byla jiná než ostatní. Nebyla tak užvaněná, jen příjemně upovídaná. Měla jsem radost, že jsem si dokázala tak rychle najít kamarádku a ona to evidentně měla stejné.

   Po vyučování na mě čekal Matt v jídelně a jen jsem vešla, už na mi ukazoval, ať se připojím.

  „Alice, určitě si sedneš k nám, že?“ zeptala jsem se a doufala v kladnou odpověď. „Moc ráda, ale nebude to vadit tvému klukovi?“ odpověděla Alice a mě uvedla v rozpaky „To není můj kluk, jen kamarád.“ Vážně bylo to zklamání v mém hlase slyšet, nebo jsem ho vnímala jen já? „Líbí se ti, že?“ uchichtla se má přítelkyně a já si uvědomila, že určitě slyšet bylo.

   „Líbí, ale znám ho teprve jeden den a už mi kvůli jeho přátelství vyhrožuje největší školní barbína.“ Řekla jsem sarkasticky, a jak jsme se blížily jídelnou k našemu stolu, doufala jsem, že to Alice už nebude rozebírat. Naštěstí byla natolik intuitivní, že to nechala plavat.

   „Ahoj Matte, tohle je moje kamarádka Alice, chodíme spolu na všechny hodiny a Chelsea ještě nezná, jsi spokojený?“ zeptala jsem se s humorem v hlase.

   „Ahoj holky.“ Pozdravil nás a přímo božsky se usmál „Jistě, že jsem spokojený, teď vás budu muset hlídat obě, aby vás ta ježibaba nedostala do spárů.“ Dodal a všichni tři jsme se srdečně zasmáli. Zbytek oběda uběhl v družném hovoru o plánech na odpoledne. Protože byl začátek roku a ještě jsme neměli moc učení, tak jsme nevěděli, co s volným časem.

   „A nechcete se jít projít po pozemcích?“ zeptal se Matt někde mezi návrhem Alice, že mi nakulmuje vlasy, a mou otázkou, jestli je tady někde knihovna. Obě jsme překvapeně vzhlédly.

   „Jasně, že jo.“ Odpověděly jsme jednohlasně, což nás patřičně rozesmálo. Opravdu jsme byli taková ta trojka do nepohody, dokázali jsme se smát stejným věcem, což se mi moc často nestává. Mám totiž odlišný druh humoru, který nedokáží všichni skousnout, asi právě proto jsem se tady cítila opravdu dobře…

Odpoledne jsme se šli projít podle plánu, Matt nám ukazoval nenápadná zákoutí, která byla ideální k romantickým schůzkám, svá oblíbená místa, malé loučky, které ostatní neznali a jiná tajemství zdejšího panství. Bylo by to opravdu dokonalé, ale nesměli bychom potkat Chelsea.

   „Ahoj Ness, říkala jsem ti přece, že se k nám smíš připojit, proč jsi za námi nepřišla?“ čekala na odpověď a já poprvé nevěděla co říct. „Já, ehm, no…“ koktala jsem, rychle jsem v hlavě hledala šipku, ukazující na správnou odpověď.

   „Nessie souhlasila, že se se mnou a Mattem půjde projít, proto za tebou nepřišla.“ Přispěchala mi na pomoc Alice. Vděčně jsem se na ní podívala a sebrala se „Promiň Chelsea, ale Matt se nabídl, že nám to tu celé ukáže a musíš pochopit, že takové nabídce se nedalo odolat.“ Mrkla jsem na ní a usmála se na své přátele.

   „Samozřejmě, že chápu,“ cedila každé slovo přes zuby, jako by pasírovala ovoce „připojíš se ke mně tedy teď?“ zeptala se a já měla tu největší chuť říct ne, ale nemohla jsem, vyhrála by.

   „Oh, ráda, Alice, Matte, omluvíte mě?“ otočila jsem se zády k Chelsea a němě gestikulovala, že je mi to líto.

  „Ale jistě Nessie, uvidíme se u večeře.“ Řekl Matt a potom dodal tu nejúžasnější větu „Budu se těšit.“ Začervenala jsem se a otočila se k Chelsea, která už odcházela. Musela jsem popoběhnout, abych jí dohnala.

   „Tak kam jdeme?“ zeptala jsem se lehkým tónem, ale můžu říct, že jsem se tak necítila… bylo mi hrozně a nevím proč, ale bála jsem se.

   Najednou jsem se otřásla, opět jsem ucítila onen pohled. Zastavila jsem se a rozhlédla se, kromě mě a Chelsea tu nebyl nikdo.

„Jdeš?“ zeptala se mě naše barbína povýšeně a já opět popoběhla, abych jí dohnala. Vedla mě do lesa někde na severním okraji pozemků, už se začínalo šeřit, takže ty stromy moc přátelsky nevypadaly. Ale já se necítila špatně kvůli stromům, děsily mě ty neviditelné oči, které jsem nemohla najít a pak, musím přiznat, i Chelsea, chovala se tak divně.

   Já se pokaždé v lese cítila dobře. Miluji stromy, jak se v nich prohání vítr, jak tančí a kolébají se, jak voní mokrý mech a kůra stromů, jak ševelí listy, nebo jehličí, to mi pokaždé vytane na mysli, když se řekne les.

   Ale nyní ne, nyní se mi vybavují hororové scény, kdy mladou dívku v lese honí nějaká potvora, protože jí chce zabít. A Chelsea nezastavovala, neustále zacházela hlouběji a hlouběji do lesa a já se pomalu nořila do lůna temnoty za ní.

   Šla jsem a snažila si dávat pozor, abych neupadla a najednou – jsem sama. Opravdu, rozhlédla jsem se, pokusila jsem se i zavolat, ale nic. Byla jsem sama. Ta dusivá tíže z Chelseaniny společnosti ze mě opadla. Ale ne. Náhle mi to došlo. Spoléhala jsem se, že jdu s někým, kdo to tu zná a v tom byl právě ten problém. Ona to tu zná, ale já ne, netuším, kde jsem a kterým směrem se mám dát. Nechápu, jak jsem mohla být tak lehkomyslná. Obvykle si dávám pozor, ať jdu kamkoli a vždy, i když okolí neznám se dokážu vrátit, pokud ovšem sleduji směr…

   Tíha poznání, že jsem byla sama a že neznám cestu, byla ohromující. Podlomila se mi kolena, sedla jsem si na zem a snažila se zhluboka nedechnout. Měla jsem vztek, ale ne na Chelsea, měla jsem vztek na sebe, že jsem jí naletěla. Podívala jsem se nad stromy, ale nebylo nic vidět, koruny byly moc husté. Chtělo se mi plakat.

   V tu chvíli, když jsem se rozhodla, že zůstanu na místě a ani se nehnu, jsem na sobě opět ucítila ty oči. Bylo to hrozné, začala jsem se bát. Zvedla jsem se ze země a klopýtavě jsem utíkala. Utíkala jsem, ale pořád jsem ty oči cítila. Tohle byl můj sen, uvědomila jsem si, to tady jsem utíkala a zakopávala, tady mě sledovaly dvě oči, kterým jsem nemohla utéct. Jak jsem za běhu přemýšlela, začala se mě zmocňovat panika, co když zabloudím úplně? Co bych pak dělala.

   Běžela jsem a najednou jsem narazila, instinktivně jsem se připravila na pád, ale něco mě drželo ve vzpřímené poloze. Donutila jsem se otevřít oči a pohlédnout vzhůru.

   Omdlévající mě v náručí držel mladý muž. Díval se na mě velice zvláštním, vyrovnaným pohledem, který jsem nechápala. Jeho nebesky modré oči mě uchvacovaly. Nevím, kdo to je, ani jestli mi ublíží, ale nyní jsem se nebála, ty oči by mě nedokázaly zradit. Snad, protože pokud ano, zabilo by mě to.

   Pak mě náhle pustil ze svého zajetí, když sklonil pohled a povolil své sevření okolo mého těla. Kouzlo pominulo. Pomalu mě posadil na zem a jen se na mě díval. Po nekonečně dlouhé době, která klidně mohla trvat jen několik sekund se mě zeptal hlubokým melodickým hlasem „Jsi v pořádku?“ nebyla jsem si jistá, ale v tom hlasu jsem zaslechla jakýsi podtón, kromě obav tam bylo ještě něco jiného, že by bolest? Nevím. „Myslím, že ano. Jen nevím, kde jsem, ztratila jsem se.“ Za nic na světě bych nepřiznala, že jsem jako hloupá ovce následovala vlka do bludiště.

   „To je v pořádku, přešla jsi hranice pozemků patřících škole, nyní jsi v sousedním panství, dovedu tě zpět, pokud souhlasíš.“ Opět na mě upřel své oči a já se topila. Nebyla jsem si jistá, jak by zněl můj hlas a proto jsem pouze přikývla. Vzal mě jemně za ruku, aby mě mohl vést a vešel opět do nitra lesa, který mi nyní nepřipadal tak strašlivý.

   Celou dobu, co mě vedl lesem, jsem si říkala, jak si může být jist směrem, kdo to asi je, jak mě našel, to a mnoho dalších otázek mi letělo hlavou a odpovědi nepřicházely. Přemítala jsem o tomto tajemném muži, muselo mu být minimálně 23 let, měl jemný stisk, ne tak teplý jako Matt, ale rozhodně příjemný. Byl jen o něco málo vyšší než já a přesto, když jsem do něj narazila, držel mě s takovou silou a samozřejmostí, že bych věřila, že měří dva metry. Každých pár metrů se otáčel a díval se na mě, jako kdyby nemohl uvěřit, že jdu stále za ním.

   Když se na mě podíval a uvěznil mě ve svém pohledu, udělala bych cokoli, oč by mě požádal, ale jakmile mě propustil, napadly mě ještě jedny oči, které jsem si zamilovala za velmi krátký čas.

   Matt a tento bezejmenný muž byli jako dva protipóly, jeden pohled rozehříval, druhý příjemně chladil, jeden mě oslňoval svou mladickou naivitou a druhý mužskou sebejistotou, jeden mě rozechvíval přítomností, druhý i pouhým hlasem.

   Zničehonic jsem ucítila jemný závan větru. Podívala jsem se dopředu a uviděla mezi stromy prosvítat budovu školy. Jemně jsem vymanila svou ruku ze sevření té jeho a utíkala vpřed, abych se ujistila, že to není jen klam. Nadšeně jsem se zasmála a otočila se. Stál tam, v přítmí, jen jeho oči zářily. Došla jsem pomalu k němu a objala jsem ho. Přivinul mě ke mně takovým způsobem, který se podle mého nepovažuje jen za přátelský, ale nevadilo mi to.

   „Děkuji.“ Řekla jsem a pro tuto chvíli nebylo co jiného říci.

   „Není zač, jsem rád, že jsem ti mohl pomoci, ale nyní bys měla raději jít, budou tě hledat.“ Odpověděl na mé nevyslovené obavy. Podívala jsem se mu do očí a popletená jeho pohledem jsem se zeptala na první věc, která mě napadla „Kdo jsi?“ v tu chvíli jsem uslyšela tu nejzvláštnější věc. Začal se smát.

   „Ach, však ty to víš Nessie, jsem ten, koho hledáš.“ Opatrně se vymanil z mého objetí, políbil mě na čelo a zašeptal „Sbohem Nessie.“ Otevřela jsem oči a on byl pryč. Odešel stejnou cestou, jakou mě sem dovedl. Ale – napadlo mě – odkud zná mé jméno, neřekla jsem ho, tím jsem si byla jistá.

   Ovšem, jak jsem byla z dosahu stříbřitě modrých očí, mé podezření i obavy se začínaly vytrácet a já se začala těšit zpět do školy na večeři a na své přátele. Utíkala jsem zpět, první jsem navštívila svůj pokoj, převlékla jsem se do čistého oblečení a upravila jsem se tak, abych se sebou byla spokojená a abych určitě naštvala Chelsea.

   Když jsem dorazila na večeři, Alice i Matt pročesávali jídelnu očima, nervózně těkali sem a tam a jakmile mě spatřili, oba vstali a šli mi vstříc. Matt ke mně dorazil první a ihned mě silně objal „Jsi v pořádku.“ Bylo to čisté konstatování faktu. Alice dorazila hned po něm a jen mě plaše pohladila po ruce „Tolik jsme se báli.“

   I když mě Matt přestal objímat, nepustil mou ruku a vedl mě k našemu stolu. Nemohla jsem přehlédnout naštvaný pohled, který se ke mně nesl přes celou jídelnu od Chelseanina stolu.

   „Ihned mi řekni, co se stalo?“ řekl Matt, jen přede mě postavil talíř s jídlem.

   „No,“ začala jsem a přemýšlela, co všechno mám říci „Chelsea mě zavedla do lesa a nechala mě tam.“ Podívali se na mě vyděšeně, přešla jsem to „Chvíli jsem zmatkovala, ale pak jsem se nějak dostala ven.“ Alice chvíli naštvaně koukala na své ruce složené na stole a pak řekla „Ona nahlásila, že jsi úmyslně opustila pozemky školy a za to by tě byli vyloučili, kdybys nedorazila. Ta mrcha. Já ti to Matte říkala. Nenávidí jí.“uzavřela všechna fakta větou, která byla evidentní už od včerejška.

   Matt se ke mně naklonil a zašeptal „Omlouvám se, myslím, že se tak k tobě chová, kvůli mně.“ Usmála jsem se a odpověděla „Vidíš a já to vím jistě.“ Ohromeně na mě zíral.

  „Víš, jak mi u snídaně připomínala naší včerejší „řeč“?“ přikývl „Tak ta řeč byla varování, abych se od tebe držela dál, že jsi prý její, ačkoliv o tom ještě nevíš.“ Dopověděla jsem a naklonila se k Alice, abych jí řekla, totéž co Mattovi. Podívala se na mě zvláštním, ustaraným pohledem a jen podotkla „Teď chápu.“

   Po zbytek večeře jsem se s přáteli normálně bavila a zapomněla na toto dobrodružství.

   A tímhle stylem pokračoval můj čas strávený na této škole. Ráno mě Matt vyzvedl a šli jsme společně pro Alice, pak společná snídaně. Pravda, výuku jsme spolu neměli, ale ihned po ní jsme se zase spojili a brouzdali po pozemcích školy nebo jsme se někde zašívali, aby nás nikdo nerušil.

   Po dvou týdnech této vysoce příjemné rutiny se něco změnilo. Když jsme šli do pokoje, rozloučili jsme se s Alice v 1. patře a pokračovali do našeho poschodí. Na schodech mě vzal Matt nenuceně za ruku a já ani neucukla, což bych normálně udělala. Dovedl mě k pokoji. Přede dveřmi mě pustil a krátce políbil na tvář. Se slovy „Dobrou noc, Nessie.“ Mě zanechal zamyšlenou a překvapenou.

   Jakmile jsem vešla do pokoje, jako první jsem zamkla, ale pak jsem si uvědomila, že bych mohla mít i vítanou návštěvu, tak jsem opět odemkla. V koupelně jsem si dávala schválně načas. Osprchovala jsem se a umyla si vlasy, vysušila jsem si je ručníkem a oblékla se do pyžama. Vešla jsem do pokoje a vykoukla z okna do noci, zatoužila jsem, abych měla balkon, ale to tady neměl nikdo, jen profesorská apartmá.

   Sedla jsem si na postel a začala jsem si číst svou oblíbenou knížku. Ale něco mě vyrušilo. Zaklepání. Dveře se otevřely a tam stál Matt opět s holou hrudí, jak byl připraven na spaní.

   „Můžu?“ zeptal se váhavě a já se usmála a odložila knížku. Pochopil to jako ano a vešel. Zavřel za sebou a zamkl, to mě vyděsilo, avšak on mi to vysvětlil „To kvůli hlídkám, když někdo půjde, tak neotevře a nezjistí hned že jsem tu, budu mít čas se schovat, ale jestli chceš, můžu jít pryč?“ zeptal se a mě se hned lépe dýchalo. „Zůstaň, jen si mě pořádně vyděsil. Co kdybys mě chtěl třeba zabít, nemohla bych se ti ani bránit.“ Zažertovala jsem a on přešel přes pokoj a sedl si vedle mě do postele.

Bylo to zvláštní, mít ho takhle blízko, moct se ho dotknout. Přemítala jsem, co bych měla udělat, ale on mě předběhl.

   Opět mě vzal zlehka za ruku „Tohle ti nevadí.“ Odtušil, když jsem mu nebránila. Pohladil mě po ruce a pokračoval k rameni „Tohle, zdá se také ne.“ Podívala jsem se mu do očí „Matte…“ nevím, co jsem chtěla říct, ale on mě umlčel.

   „Počkej, rád bych ti něco řekl.“ Poslušně jsem našpicovala uši a čekala, až bude pokračovat.

  „Už jak jsem tě poprvé viděl, okouzlila jsi mě, připadáš mi jako víla z pohádky, z jiného světa, kde dobro vítězí nad zlem, ne jako v tomto světě.“ Pohladil mě po tváři „Po naší společné večeři jsem si tě zamiloval, ale říkal jsem si, že není možné, abych po tobě toužil po pár společných minutách, ale jak jsem tě viděl odcházet s Chelsea, bál jsem se o tebe, moc. Uvědomil jsem si, že to, co k Tobě cítím, nebude jen kamarádství a kolegialita, jen jsem se bál Ti to říct.“ Dávala jsem si pozor, abych dýchala, protože bych se mohla začít dusit, to se mi stávalo, když jsem byla šokovaná.

   „Záleží mi na Tobě Nessie a ne málo, mám Tě až moc rád, na to, jak krátce Tě znám. Když jsem pochopil, že jsem se o Tebe bál jako o svou lásku a ne jen kamarádku, došlo mi, že Ti to musím říct, ale odvahu jsem získal až dnes večer na schodech, kde jsem Tě vzal za ruku a Ty ses nebránila. Pochopím, když mě odmítneš, ale přesto bych se rád stal Tvým přítelem.“ Váhavě se usmál a dál mě hladil po ruce.

   Nevěděla jsem, co mu na to mám říct, ale to, co jsem slyšela se mi rozhodopádně zamlouvalo.

   „Nevím, jak se na takovouhle nabídku odpovídá, Matte,“ řekla jsem popravdě „ale budu ráda, když budeš můj přítel. Je to zvláštní, ale já si kladu úplně ty samé otázky jako ty.“ Usmála jsem se a on mě lehce políbil do vlasů.

  Seděli jsme u mě nakonec celou noc a povídali jsme si. Rozuměla jsem si s ním jako s nikým jiným a bylo mi s ním dobře. Okolo páté hodiny ranní se Matt zvedl a na můj otrávený pohled odpověděl s úsměvem „Musím jít, teď na chodbě nikdo nebude, ale za půl hodiny už bych tam někoho potkat mohl…“ nedořekl větu, ale já pochopila, že by nebylo dobré, kdyby ho někdo spatřil, jak se vykrádá z mého pokoje.

   „Ještě máš chvilku, tak zkus spát. Ahojky za chvíli.“ Předvedl svůj oslnivý chrup a odešel.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!