...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

The Dark Shadow

Publikováno 05.05.2011 v 23:48 v kategorii Z naší dílny, přečteno: 173x

1. část

   Tak je to tady. Jsem na internátní škole. Dlouho jsem se na tenhle den těšila, složila jsem opravdu těžké zkoušky, aby mě přijali, ale nyní mi to stále ještě nějak nedochází. Stojím uprostřed svého nevelkého pokoje a najednou nevím, kam se vrtnout. Bydlím sama, tak jsem si to přála a pro mé dobré výsledky mi to ředitel umožnil. Můj pokoj je vysoko nad zemí a tak mám nádherný výhled z okna. Vidím celé panství.

   Už odmala jsem toužila odjet do Anglie a učit se na jejich internátních školách ve starých zámcích, ale nikdy jsem neměla dost odvahy to udělat. Teď jsem ale konečně tady.

   Pomalu jsem se nadechla a začala vybalovat. Jako první jsem se vrhla na mou největší lásku, knihy. Opatrně jsem je kousek po kousku vyndávala z krabice a stavěla na poličku. Nevzala jsem si zdaleka všechny, ale své nejmilejší jsem doma nechat prostě nemohla, protože, když je mi nejhůř, vždycky se do nich ponořím a uleví se mi. V knihách je obrovský klid a jistota, které spočívají v tom, že trápení našich hrdinů musí jednou skončit. Kéž by to bylo takhle jednoduché i v životě.

Knihy mi pokaždé zaberou nejvíce času, neumím je jen vybalit, musím si je letmo prolistovat a případně si pročíst nějaké ty známé pasáže, ale dneska jsem musela udělat výjimku.

   Chvíli po tom, co mi přiřadili tento pokoj, někdo zaklepal na dveře. Byl to takový sympatický mladík. Řekl mi, že se večer koná slavnostní večeře a že je přesně o půl sedmé ve velkém sále. Zeptala jsem se, jak se tam dostanu, ale uklidnil mě, že je tu už třetím rokem a že se pro mě zastaví, protože bydlí kousek ode mě. Na tomhle patře bydlí pouze studenti, co mají dobré výsledky a proto právo na samostatný pokoj.

   Jakmile se za ním zavřely dveře, vrátila jsem se k vybalování a vzhledem k tomu, že mě knihy zaměstnávaly nejvíce, oblečení a ostatní věci denní potřeby jsem jen tak narychlo vyložila do skříně, která byla až přehnaně velká, ve srovnání s mým skrovným majetkem.

   Oblékla jsem si na sebe tmavé džíny a doplnila je černým svetříkem. Na nohy jsem si samozřejmě obula své milované balerínky. Byla jsem se svým vzhledem celkem spokojená, ale mé vlasy žalostně volaly po žehličce, vběhla jsem tedy do své koupelny a… zůstala jsem překvapeně stát, nejenže umyvadlo bylo velké, že by se k němu vešla celá rodina, nad ním viselo veliké zrcadlo a na druhé straně byla obrovská vana. Opravdu mě to překvapilo, protože jsem očekávala společnou dívčí koupelnu, pak jsem se ale dozvěděla, že budu mít svou. Smířila jsem se tedy se sprchovým koutem, ačkoli miluji dlouhé horké koupele. Napadlo mě, že tenhle den nemůže být lepší. Mohl…

   Přesně v šest hodin, kdy už jsem byla hotová, se ozvalo lehké zaklepání. „Vstupte.“ Řekla jsem a jen jsem se na židli otočila tak, abych viděla na dveře a on se zjevil. Brada mi spadla na prsa, opravdu byl takhle hezký i předtím?? Jak jsem byla nervózní, vůbec jsem si nevšimla, že je vysoký má delší rozevláté hnědé vlasy a nádherné, čokoládově hnědé oči. Zaklapla jsem pusu, protože mi došlo, že musím vypadat jako totální idiot a pokusila se o úsměv. Asi se mi povedl, protože se okouzleně usmál v odpověď „Předtím jsem se nepředstavil, jsem Matthew a přiřadili mi tě jako schovanku, takže, budeš-li mít jakýkoli problém nebo otázku, obrať se s důvěrou na mě.“ Usmál se, až vypadal jako obrázek. Po chvilce mi došlo, že čeká, kdy něco řeknu, vstala jsem tedy a s úsměvem mu nabídla ruku „Já jsem Vanessa, ale všichni mi vždycky říkali Nessie.“ Ruku mi podal a jakoby otálel, než ji pustil „Jsi připravená, můžeme jít?“ zeptal se a já se naposledy mrkla do zrcátka na stole „Jsem.“ Vyšel z mého pokoje první a trpělivě počkal, dokud jsem si nezamkla dveře, vyrazili jsme po chodbě a on se dal do vysvětlování, jak se mám orientovat v budově, kde zhruba co leží, kde jsou na pozemku stáje a kde bych našla jeho. Za chvilku jsme si povídali bez zábran, jako kdybychom se znali odmala.

   Když jsme vešli do jídelny, byla ještě skoro prázdná. Zavedl mě k rohovému stolu a řekl „Tady sedávám já a občas nějaký ten známý, někdy ten a jindy onen, jestli chceš, můžeš tu sedávat se mnou.“ Ohromeně jsem se na něj podívala, on, nádherný student třetího ročníku zval mě, pouhou průměrnou prvačku, abych s ním trávila časy jídla. „Ráda se přidám, pokud tě to nebude obtěžovat.“ Slyšela jsem se říkat tuhle větu, ale v hlavě mi šrotovalo milion jiných a, musím říct, chytřejších odpovědí.

„Neboj, budu rád, s tebou se mi totiž tak lehce mluví. Už dlouho tu nikdo takový nebyl. Brzy poznáš jednotlivé studenty, všichni myslí především na vlastní prospěch a jak být lepší než druzí. Je to tu taková nepříjemná sebranka, ale občas se objeví někdo, jako třeba ty, kdo stojí za pohled.“ Řekl a já se musela celá červená zachichotat, okamžitě zrudl a opravil „Nechtěl jsem tě uvést do rozpaků, ale věřím, že ty jsi to pochopila, že?“ zeptal se v naději, ale já byla moc nadšená na strohé ano. „Neboj, Matte, nikomu neřeknu, že stojím za pohled.“ Překvapivě přistoupil na mé žertování a zasmál se spolu se mnou.

   Po několika málo minutách jsme vesele konverzovali u rozjedeného jídla a nevšímali jsme si okolí. Najednou jsem se nervózně ošila, někdo se na mě díval, ale kdo, to jsem netušila. Nenápadně jsem se podívala po jídelně, ale byla jsem si tak nějak jistá, že pozorovatele nenajdu…

   Matt si mého neklidu všiml „Děje se něco, Nessie?“ Nebyla jsem si jistá, co mám odpovědět, nebude si myslet, že jsem divná, když mu svěřím, že jsem cítila, jak mě někdo, nebo něco, pozoruje?? „Nic mi není, jen jedna nepříjemná myšlenka, nic co by tě mělo znepokojovat…“ odmlčela jsem se v obavách, abych neprozradila moc… Někdy se ve svých pocitech nevyznám, ale teď jsem se bála, že řeknu něco, co ho odradí. Je možné toužit, aby vám někdo patřil po několika málo minutách??

„Pokud budeš cokoli potřebovat, stačí říct, na mě se můžeš spolehnout, věříš mi, že?“ zeptal se v obavách a já jen plaše přikývla.

Dovečeřeli jsme a on se nabídl, že mě doprovodí. Cesta do mého pokoje trvala dobrých 20 minut. Před pokojem mi popřál příjemný večer a odešel. Bylo mi najednou líto, že ho vidím odcházet…

   Vlezla jsem do pokoje a sedla si na postel, byla jsem sama. Mobil tu neměl signál a neměla jsem spolubydlící, která by vesele švitořila někde kolem mě. Padla na mě smutná nálada. Vzala jsem si blok a tužku a začala kreslit, to dělám často, když jsem smutná, nebo naopak šťastná, lépe se mi tak vyjadřují pocity. Když už jsem měla pokreslenou druhou stránku, začala ze mě ta nepříjemná nálada opadat, začala jsem kreslit pohled z mého okna a pak jsem si vybalila své talismany – plyšáky, nemohla jsem odjet bez nich, nosí mi štěstí. Náhle jsem sebou trhla, někdo mi klepal na dveře. Šla jsem otevřít a nemohu zapřít, že s jistou dávkou naděje, že tam bude stát on, ale nestál. Byla tam skupinka holek, co ihned začala štěbetat jedna přes druhou.

   „Ahoj.“ Řekl jeden autoritativní hlas a já přesunula svůj zmatený pohled k vysoké blondýnce na okraji skupinky. Ihned se mi vybavily filmy na téma roztleskávačky versus nová holka ve škole. „Ahoj,“ zopakovala, ale tentokrát se rozhodla pokračovat „jsem Chelsea a tohle jsou mé kamarádky. Viděly jsme, že se bavíš s Mattem a tak nás napadlo, že bychom se měly poznat.“ Usmála se takovým nepříjemným falešným úsměvem a mě bylo jasné, že z nás kamarádky nebudou. „Jen jsem tě chtěla upozornit,“ už ten tón prozrazoval, že pravá podstata toho slova upozornit byla varovat„že Matta mám rezervovaného já, on to ještě neví, ale já jsem ta, kdo ho bude doprovázet na zimní ples. Tak jen, abychom si nelezly do zelí.“ Ani nečekala na odpověď a odkráčela, následována svou suitou barbínek, širokou chodbou ke schodům.

   Zavřela jsem překvapeně dveře a podívala se na hodinky. Už bylo půl desáté. Stále jako v transu jsem šla do koupelny a dopřála si dlouhou horkou koupel. Udělala mi opravdu dobře, uvolnila mi nervy, svaly a odplavila většinu z mého nevysvětlitelného napětí. Vrátila jsem se do pokoje zabalená do ručníku a hledala jsem pyžamo, když opět někdo zaklepal, říkala jsem si, kdo to asi je, na vyzvání nikdo nevcházel, proto jsem sama otevřela dveře a vykoukla do chodby, ale nikdo nikde, tak jsem se vrátila k hledání pyžama. Najednou jsem na sobě ucítila opět pohled očí, které jsem nikde neviděla, říkala jsem si, že to musí být z toho, že jsem tu sama, protože, kdo by mě mohl pozorovat v mém prázdném pokoji.

   Když jsem ulehla do postele a zhasla světlo, zdálo se mi, že jsem konečně tam, kam patřím. Pomalu jsem se oddala uklidňující vlně nevědomí, která mě odnášela do konejšivé krajiny snů.

   Uprostřed nádherné scenérie živoucího lesa se náhle objevily dvě oči. Přibližovaly se a něco hledaly, až našly, byla jsem to já, na koho se zaměřovaly a neustále, ať jsem se schovávala sebedůmyslněji, nalézaly. Už jsem to nemohla vydržet a začala jsem křičet, chtěla jsem utíkat, ale nemohla jsem se pohnout a pak, náhle mě někdo popadl do náruče.

S křikem jsem se probudila a Matt mě držel. Konejšivě na mě mluvil, abych se uklidnila a pak, když už jsem se vzchopila, rozsvítil malou lampičku na mém nočním stolku.

   „Promiň.“ Povedlo se mi ze sebe mezi vzlyky vypravit a sklonila jsem hlavu. Měl na sobě jen kalhoty od pyžama, takže jsem se mohla kochat jeho hrudníkem, ale v tuto chvíli jsem dokázala myslet pouze na ty oči.

   „Ty se mi omlouváš?“ zeptal se zmateně „A za co?“ usmál se a já cítila ruměnec na svých tvářích, nebyla jsem si jistá, co mám odpovědět „Já… já vlastně nevím, za křik, za to, že jsi musel vstát, že jsem takhle problematická...“ skryla jsem obličej v dlaních, vážně jsem nevěděla za co se omlouvám a to mě opět uvádělo do rozpaků.

   Opatrně mě chytil za ruce a odtáhl mi je z tváře „Ššš, klid Nessie, to nevadí, jen klid…“ a pokračoval takto pořád dokolečka, objímal mě a kolébal v náručí. Po několika minutách se slzy samy zastavily, strach odplul pryč a nechal mě jasně myslet.

   „Myslela jsem, že jsem na noc zamkla, evidentně jsem zapomněla.“ Pokusila jsem se žertovat, ale zasáhla jsem ho a to jsem v plánu neměla. „Jestli chceš, odejdu, nechtěl jsem tě obtěžovat.“ Odtáhl se, jako by ho něco bodlo.

Nechtěla jsem, aby mě pustil, ale nevěděla jsem, jak ho zastavit. Plaše jsem natáhla ruku a zašeptala „Nechoď, já jsem ráda, že nebylo zamčeno.“ Usmál se a já tála.

   „Dobře, teď bys mi mohla říct, co se dělo, vyděsilas mě. Přišel jsem k tobě, protože bylo slyšet, jak křičíš, chtěl jsem tě probudit, ale tebe to vystrašilo ještě víc. Proto jsem tě začal kolébat, abych tě uklidnil.“

   Rozvažovala jsem, co mám říct. Nebyla jsem si jistá, jestli chci, aby věděl, jak jsem divná, ale nakonec jsem se usnesla, že je to stejně jedno, protože už mě viděl plakat a neutekl, právě naopak, podržel mě, když jsem to potřebovala.

   „Víš,“ začala jsem opatrně „často, už od dětství, mám velmi živé sny. Většinou jako reakci na něco, co jsem zažila, ale teď to bylo jiné. Už od rána, co jsme sem přijeli, mám pocit, jako kdyby mě někdo sledoval a to právě vygradovalo v mém snu. Chtěla jsem utéct přízraku, který mě přes veškerou mou snahu stále viděl…“ zarazila jsem se, hrozilo, že mě zradí hlas a začnu opět plakat. Zachvěla jsem se. Přitáhl si mě opět do náruče, aby mě uklidnil a já si to tentokrát vychutnávala. Jeho dotek byl hřejivý. Cítila jsem se v bezpečí, ačkoliv je to absurdní, protože jsem v nebezpečí nikdy nebyla.

   Po necelé půlhodince odešel a zanechal mě samotnou, abych se mohla ještě chvilku prospat, ale já spát nemohla. Pořád jsem cítila jeho dotek. Přece ale není možné, aby se člověk zamiloval za jeden den, nebo ano? Přemýšlela jsem o tom zmatku, který jsem nyní měla v hlavě a ani nevím jak, usnula jsem.

   Ráno mě probudila známá melodie, mobil tu sice signál nemá, ale já ho používám jako mp3 přehrávač, budík, kalendář, zápisník… prostě ho nutně musím mít u sebe. Nasadila jsem si sluchátka a pustila si písničky na plné pecky, pak mi to ale došlo, jsem sama v pokoji, poprvé od jánevímkdy si můžu pouštět hudbu nahlas. Vyndala jsem sluchátka a oblíkala jsem se při živých písničkách, tu a tam jsem si tančila a i v koupelně jsem si užívala příjemné ráno a usmívala jsem se na sebe do zrcadla.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!