...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

The Dark Shadow

Publikováno 04.11.2012 v 10:00 v kategorii Z naší dílny, přečteno: 208x

8. část

  Když jsem se ráno probudila, zavrtěla se a cítila, jak mě jeho ruka pohladila po rameni, s leknutím jsem otevřela oči, ale nebyl to sen, opravdu tam stále byl.

  „Jak se odtud dostaneš?“ bylo první, co mě napadlo, když jsem viděla, že za oknem už je dávno světlo.

„Dobré ráno.“ Řekl a pak se šibalsky usmál „Neboj, mám své metody.“ Skepticky jsem nadzvedla obočí, ale nehádala se. Místo toho jsem se opět ošila a pak se podívala na budík.

  „No páni, tolik hodin, to nestihnu snídani. Musím letět rovnou na hodinu!“ zděsila jsem se a vyskočila z postele, aby se začala připravovat. Večer jsem neplánovaně usnula v tom, co jsem měla na sobě, tak stačilo jen vyměnit tričko a utíkat do koupelny, umyla jsem si obličej a vyžehlila vlasy, když jsem si začala malovat oči řasenkou, ve dveřích se objevil Will. Nenuceně se opřel o futra a jen se díval.

  „Máš překrásně neposlušné vlasy, proč je nutíš, aby poslouchaly?“ zeptal se, když jsem skončila a šahala po čelence, abych si mohla vlasy upravit, ale zarazila jsem se.

  „Nevím, prostě mi přijde, že narovnané jsou hezčí. Tobě se nelíbí?“ ušklíbl se „Líbí, ale ne tolik, jako když se kroutí, jak se jim zachce.“ Pokrčil rameny a odešel z koupelny, zmateně jsem vrátila čelenku na své místo a vrátila se do pokoje pro učebnice a tužky. Seděl na mé posteli a hrál si s jedním z mých plyšáků.

  „Proč je tady máš?“ zeptal se a nyní jsem pro změnu rameny pokrčila já „Jsou to mé talismany, připomínky malých radostí, vadí ti?“ pomalu zavrtěl hlavou a pak jen dodal „Tohohle ti zabavím a budeš se mnou celý den.“ Usmál se a pozvedl malého lvíčka, kterého jsem měla opravdu dlouho a který se mnou cestoval, ať jsem musela kamkoli. Nechtěla jsem mu dát zrovna tohoto malého kamaráda, nicméně si ho vybral a já pomyslela na svůj náhrdelník – také se s ním určitě neloučil snadno.

  „Když se ti líbí, je tvůj.“ Usmála jsem se, došla k němu a políbila ho „Ale teď už musím na hodinu.“ Otočila jsem se a chtěla odejít, ale ještě jednou mě k sobě přitáhl a prohlásil „Měj hezký den, má Julie, a hledej znamení.“ Pak se sebral a odešel z mého pokoje dříve, než jsem se mohla zeptat, o jakých znameních mluvil. Potřásla jsem hlavou a posbírala si věci.

  Musela jsem skoro utíkat, abych to stihla, Alice už byla na svém místě a nervózně těkala očima po místnosti, dokud si nevšimla, že už jsem tam, pak se uvolnila.

  „Jaká byla noc?“ zeptala se provokativně, ale v tu chvíli přišel i profesor a začal hodinu, neměla jsem možnost jí to říct, dokud neskončil. Po nepříjemně dlouhém dopoledni jsme šly na oběd, po cestě jsem jí dovyprávěla o mém ranním probuzení a pak se k nám přidal Matt.

  Bylo zvláštní, jak jsme spolu vycházeli, vezmu-li v úvahu, že zezačátku na mě musel být určitě naštvaný.

  Když jsme se dopracovali k výdejnímu pultu a konečně došly ke stolu, na mém místě jsem objevila bílou růži s modrou stuhou a vzkazem 3. patro, chodba vlevo… Byla jsem zmatená, ale pak jsem se musela zasmát, samozřejmě, že na druhé straně byly krásně vyvedené iniciály W. S.

  Matt se tvářil překvapeně a skoro to vypadalo, že se i zeptá, ale neudělal to. Alice se mi podívala přes rameno a jen se zeptala „Ale v kolik?“ uvědomila jsem si, že má naprostou pravdu, tuto informaci cedulka nenesla. Přemýšlela jsem, pochybuji, že by tam čekal, dokud se neobjevím, věděl, že mám školu až do tří, což mě vedlo k další úvaze, která se zdála být pravděpodobnější – bude tam další indicie.

  Ve chvíli, kdy mi to došlo jsem měla sto chutí automaticky se tam rozeběhnout, ale pak jsem si to rozmyslela, první se najím, pak se vrátím na vyučování a alespoň mi to bude rychleji utíkat, jak se budu těšit.

  Odložila jsem růži stranou a nenuceně se vmísila do hovoru Alice a Matta.

  Matt nás pak doprovodil až do učebny, jemně políbil Alice a s úsměvem odešel. Musela jsem se tvářit strašně, protože se mě Alice vyděšeně zeptala, jestli mě tak rozrušil jejich polibek. Zasmála jsem se „Ne, neboj, promiň, nechtěla jsem tě vyděsit, jen jsem znovu přemýšlela o té kartičce.“ A na důkaz jsem pozvedla růži.

  „Copak? Myslíš, že jsi ho třeba prošvihla?“ zeptala se zúčastněně. „To ne, jen je to příliš nejednoznačné.“ Vlastně ani nevím, co přesně se mi na vzkazu nezdálo, ale byla jsem z něj rozhodně nesvá.

  Poté co hodina konečně skončila jsem si odložila věci do pokoje a vydala se do 3. patra. V téhle části zámku jsem ještě nebyla. Šla jsem levou chodbou a pořád nic, zahnula jsem za roh a pokračovala až na konec, kde byly jediné dveře. Pokrčila jsem rameny a otevřela je. Poddaly se bez problémů a já mohla vstoupit. Chvíli jsem si musela zvykat na přítmí, světla byla ztlumená snad na minimum, ale i tak mi neuniklo, jak je pokoj krásný a rozlehlý.

  Ve vzdáleném rohu byl stůl a dvě židle, šla jsem automaticky k nim a do jedné se posadila. Skoro ihned jsem pochopila, že jsem to neměla dělat. Netuším, jak je to možné, ale židle mě k sobě připoutala, jestli se to tak dá nazvat. Nemohla jsem se ani hnout a ani křičet. Chvíli mě ovládala panika, ale pak jsem si přikázala uklidnit se a přemýšlet. Vždycky existuje řešení.

  „Vždycky ne!“ ozval se jakýsi hlas. Vylekalo mě to, ale nechtěla jsem se dát, aniž by mi v tu chvíli došlo, že kdosi odpovídá na mou myšlenku, usilovně jsem se soustředila na jediný problém ‚Kdo jsi?‘ v tu chvíli jsem naproti, vedle okna zahlédla postavu     

  „Jsem ta, jejíž místo kradeš!“ nechápala jsem.

  „Tohle je nudné, zkusíme to takhle, dovolím ti mluvit, ale nebudeš křičet, nebo ti znovu vezmu hlas, ano, my dear?“ zeptala se mě a já ihned myslela na souhlas. Zkusila jsem, zda splnila, co slíbila a potichu jsem si odkašlala. Fungovalo to. Přesto jsem křik zavrhla, ať zamýšlela cokoli, musela jsem získat čas, aby mě někdo hledal.

  ‚Williame!‘

  „Kdo jsi?“ zeptala jsem se nahlas.

  „Měla bys to vědět, jsem Lady Elizabeth, poslední potomek skotských králů z rodu Morayů, možná budeš znát jednoho z mých předků – Macbetha I.“

  Udělalo se mi nevolno, ale bylo mi jasné, že to nesmím dát najevo. „Jste ta, co zaklela Williama a Martina!“ obvinila jsem jí, vzápětí jsem ovšem litovala. Tělem mi projela křeč, jako kdyby bylo křeslo pod proudem, ale nikde nebyl zjevný přívod elektřiny. Když záchvat přešel, snažila jsem se dýchat. Bolelo to.

  „Takhle by to nešlo, my dear, to bych tě mohla omylem zabít příliš rychle.“ Usmála se a plavně přešla ke zbývajícímu křeslu.

  ‚Williame!‘ prolétlo mi hlavou, ale zároveň jsem bojovně vysunula bradu, tak lehké to mít nebude.

  „Proč?“ zeptala jsem se jednoduše. „Proč ne?“ opáčila ona „Nemůžu-li ho mít já, nebude ho míti žádná!“ znělo to skoro jako přísaha.

  „Ale proč? Jste krásná, jistě můžete mít kteréhokoli muže, na kterého si ukážete, tak proč lpíte na Williamovi?“ Znovu jsem dostala šok. Jen teatrálně zamávala prstem ve vzduchu „Ne, ne! Zlobivá holka!“ dlouze se napila z poháru, který stál na stole „Neměla bys skákat do řeči ani myšlenek dospělých.“

  Nevěděla jsem co dělat, evidentně si nechtěla povídat, chtěla mě jen trápit a nakonec zabít. Zatvrdila jsem se. Nevím jak, ale věděla jsem, že přijde další šok, ale nekřičela jsem, tentokrát jsem nevydala ani hlásku. Zamračila se, zkusila to znovu, ovšem se stejným výsledkem.

  „Ale, ale, my dear, takhle by mě to opravdu nebavilo. Proč neprosíš o milost? Proč nepláčeš a nevoláš o pomoc? Ne, že by tě mohl kdokoli slyšet, tato část zámku je pro nezvané skrytá, přesto..“

  „Tak proto jsem o této části nevěděla.“ Konstatovala jsem, ale i když toho využila, při šoku jsem pevně skousnula zuby a nekřičela. Byla zklamaná.

  ‚Williame!‘ jen jeho jméno stačilo, abych zase sebrala odvahu.

  „Jak jste ho zaklela?“ usmála se „Tak proto jsi tak tichá? Chceš ze mě vymámit tuto informaci. Budiž, jsi příliš mladá, abys to pochopila.“ A přišel další šok, a další, a další…

  Přestala jsem je počítat a jen si při každém zopakovala jeho jméno, držela jsem se ho zuby nehty, protože jinak bych určitě omdlela. A ona mě dál mučila, mluvila u toho, nadšená, že má posluchače. V jednu chvíli jsem zpozorněla.

  „…když mi došlo, že já jej nedostanu, spoutala jsem jej tou kletbou. Použila jsem jemu nejmilejší věc a on už nemohl odejít. Musel tu se mnou zůstat, bohužel, já časem stárla a jistě bych zemřela, tak jsem udělala podobné kouzlo, ale nepovedlo se mi, byla jsem již příliš slabá, tak jsem zůstala zavřená v této komnatě.“ Podívala se na mě a asi pro připomenutí mi poslala další šok a vesele pokračovala ve vyprávění i mučení.

  Neměla jsem tušení kolik je ani kolik času už uplynulo, ale náhle se rozrazily dveře, jen jsem se podivila, jak se sem ten někdo dostal, když je to chráněné kouzlem, ale pak jsem jen zaslechla její výkřik a nějaké ruce mě odnášely pryč.

  Probudila jsem se a podívala se na budík, byly 4 ráno. Říkala jsem si, jaký jsem to měla divný sen, ale v tu chvíli jsem se taky pohnula a bolest v těle mi oznámila, že to nebyl jen sen. Ale jak jsem se odtamtud dostala? Jakto, že jsem ve svém pokoji?

  Rozhlédla jsem se a zašmátrala rukou po lampičce, někdo ji ovšem rozsvítil dříve než já. Byl to Martin. Seděl a nevesele se usmíval.

  „Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se mě a já jen přikývla, nadšená, že tento pohyb nebolí.

  „Tak jste se seznámily.“ Řekl prostě „Doufal jsem, že k tomu tak brzy nedojde.“ Sklonil hlavu a podíval se na své ruce.

„Vy o ní víte? Jak jste věděl, kde mě hledat?“ Těch otázek mě napadalo mnohem více, ale tyhle mě pálily aktuálně nejvíc.

„Řeknu Vám to, slečno, ale nesmíte mě chápat špatně, já jsem jiný člověk.“ Pro tuto chvíli jsem ale nechápala nic. Pokývla jsem hlavou, abych ho povzbudila a on spustil.

  „Věděl jsem, kde Vás hledat, protože tento zámek patříval mně.“ Chvíli jsem to zpracovala, až něco zapadlo na své místo a já vykulila oči „Ale to by znamenalo, že jste..“ „Její otec.“ Dokončil smutně.

  Hlavou mi toho letělo tolik, ale Martin nečekal na otázku, sám vyprávěl.

  „Kdysi jsem byl jeden z nejbohatších mužů a navíc jsem měl nejkrásnější dceru z okolí, které jsem ochotně plnil, všechny rozmary. Při narození přišla o matku a já jí chtěl tímto ztrátu kompenzovat. Bohužel, když dospěla, zpychla, ale navíc byla zlá.

Nepřipouštěl jsem si to. Který otec se na své děti dívá objektivně? Ale ona byla i krutá a dnes už si to uvědomuji. Když se po několika týdnech vrátila z Londýna, básnila mi o jakémsi mladíkovi, prý velký dramatik, který jí zbožňuje, tak to říkávala.

  Pozval jsem ho tedy a dal mu k dispozici malý zámeček. Líbil se mi, byl kultivovaný, ač neměl dostatečné vzdělání, ale náklonnost k mé dceři neprojevoval. Začal jsem si všímat, že se točí okolo její komorné. V tu chvíli mi došlo, že má sebestředná dcera si to špatně vyložila, ale bohužel pro nás všechny na to přišla i ona.

  Svou komornou zahubila a Williama týrala. Snažil jsem se mu pomoci, odčinit její hřích, ale sama víte, jak to dopadlo. Proto u něj sloužím, snažím se smazat svou část viny.“

  Lapala jsem po dechu, přiskočil ke mně „Slečno, musíte dýchat.“ Pak mi podal sklenku vody. Vděčně jsem se napila. Netušila jsem, že mám takovou žízeň, ale byla jsem vyprahlá.

  „Jakto, že jste mě dokázal vysvobodit?“ musela jsem se zeptat. Chvíli se ošíval, ale nakonec řekl „Dlužím Vám to. Její druhé kouzlo, kterým se snažila zachovat po věčnost se nepovedlo a ovlivnilo jí to. Nesnese denní světlo, pálí jí, bojí se ho a navíc, ačkoliv je to v podstatě bezcitná osoba, pořád ví, že jsem její otec a nedokáže mě zabít.

  Když za Vámi pan William dorazil, nebyla jste nikde k nalezení a nějaká Vaše přítelkyně mu prozradila, že jste šla sem. Vysvětlil jsem mu, že jeho by tu zadržela a šel jsem pro Vás osobně.

  Poté, co jsem vyrazil dveře, strhl jsem závěs z nejbližšího okna a pak i z těch ostatních, nakonec tam bylo tolik světla, že se krčila v rohu na zemi a křičela na mě to nejhorší, co si dovedete představit. V tu chvíli jste byla v bezvědomí, tak jsem Vás vynesl sem. Pan William je venku s doktorem. Pro všechny ostatní je tu verze, že jste v knihovně zapínala počítač, ale bylo poškozené vedení a dostala jste velkou elektrickou ránu.“ Znovu jsem si lehla.

  Za poslední dny to bylo příliš informací a mnoho jich bylo natolik závažných, že jsem byla naprosto rozhozená, i když je pravda, že částečně za to mohly i ty šoky, co mi dávala. Zavřela jsem oči a odpočívala. Slyšela jsem jen tiché „Promiňte, snad mi jednou odpustíte.“ Ale už jsem byla příliš vzdálená, že jsem si nebyla jistá, zda se mi to pouze nezdá.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!