...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

Šedočerné období

Publikováno 12.07.2018 v 15:40 v kategorii Moje sbírka trpaslíků, přečteno: 14x

Je konec.

Dvě slova, která ti otočí světem o 180 stupňů. Jeden den plánuješ společnou budoucnost, vysníš si, jak bude vypadat váš dům, představuješ si, jak budou vypadat vaše děti. Druhý den se sen zhroutí a ty se probudíš do zamračené reality, která ti rovnou říká, žes byla jenom naivní trubka a přestupní stanice. A ještě ke všemu venku prší.


Chvíli se moc trápíš, protože to, že ho máš ráda, čudlíkem nevypneš. Nebolí to pořád, jsi dostatečně silná, aby ses ovládala, ale jenom chvilkami, kdy jdeš místem, kde jste se tak smáli, když kupuješ ty sušenky, které ti nosil on, když hrají jeho oblíbenou písničku, kterou ty nesnášíš… Najednou má tvoje iracionální JÁ daleko větší sílu a nepustí do popředí tu chytrou a racionální holku, která ví, že nad tím má mávnout rukou, protože jí nestojí za to, trápit se pro někoho, kdo s ní, jako s parťákem pro život, rozhodně nepočítal.


Máš okolo sebe hodně lidí, zjišťuješ, že jestli je na Konci něco pozitivního, je to zjištění, že máš opravdové přátele, kterým na tobě záleží. Chvíli je to jako záchranné lano, než si uvědomíš, že je na jeho konci kotva. Dvěma, třem se svěříš, ukážeš jim svou slabou stránku, ukážeš jim své slzy… ale dál? Nasadíš svou nejlepší masku a hraješ… Celé dny předstíráš, že jsi v pořádku, že se nic neděje. Jsi přece ta silná holka, která nikdy nepláče, která všechno zvládne. A zástupy kamarádů, kterým musíš lhát, protože je nechceš zatěžovat ani děsit, nekončí… A ty pokračuješ v téhle tragikomedii, protože oni tě neznají zranitelnou a protože by se o tebe báli. Ale uvnitř křičíš a trápíš se. Máš je ráda, ale nepustíš je k sobě. 


Nikoho teď k sobě nepustíš. Bojíš se.


Jsi mladá, jsi hezká, tak nebreč princezno, hlavu vzhůru, určitě na tebe čeká princ…


Vtip je v tom, že ty netoužíš po princovi z pohádek, ty chceš obyčejného člověka. Ale tentokrát by bylo fajn, kdyby chtěl i on tebe. A On tam někde v davu je. To víš. Tomu věříš. Ale dokážeš věřit jemu?


Znovu uvěřit. Znovu se druhému oddat se vším všudy a nestarat se, co se může stát zítra. Aby tě uměl rozesmát, aby tě objal, když se na něj budeš nejvíc zlobit, aby jeho oči jiskřily, když tě uvidí, aby tě vyzval k tanci, i když ty tancovat nechceš a aby ti přinesl květiny, jenom proto, že je máš ráda.


I když všechno tohle víš, a většinu dne to tak i cítíš, pak přijde večer. Ty ležíš sama v posteli, chybí ti slyšet jeho tlukot srdce. Máš čas, celé hodiny času, na přemýšlení. A hlava se nezastaví. Říkáš si, co jsi udělala špatně, jestli jsi to mohla změnit, jestli nebyla chyba říct, že je konec, jestli jsi mu neměla dát ještě šanci… Tvou hlavu ještě stále okupují ty hnědé oči, na které ses vždycky tak těšila, až se ponoříš do jejich hloubky a budeš se v nich ztrácet.


Už ale nepláčeš, slzy ti vyschly a nebudeš na něj jimi plýtvat. Ale pořád přemýšlíš… Bolí tě hrudník, je tam šílená černá díra, která má hrozně ostré okraje. Chvílemi máš pocit, že tě roztrhá. Nemůžeš dýchat, až lapáš po dechu. Jsi sama. A samota bolí víc než cokoli jiného. Nakonec usneš… Vždycky nakonec usneš, protože únava je silnější než tvoje myšlenky, ale není lehké.


Takže se snažíš přes den maximálně zaměstnat, najít si všechny možné aktivity, které tě unaví, abys pak v posteli ihned zavřela oči a spala. Tvůj čas se vyplní, máš plný diář. Tvoje okolí z tebe má radost, myslí si, že ses uzdravila, že jsi to zase ty, ale sama sebe neoklameš. Děláš to jenom proto, že jsou to chvíle, kdy dokážeš zapomenout, že se ti zhroutil sen a že vybudovat nový bude chtít čas a veliké množství síly, o které momentálně pochybuješ, že jí ještě máš.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!