...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

Páteční výletění po Praze

Publikováno 17.06.2018 v 10:00 v kategorii Moje sbírka trpaslíků, přečteno: 15x

Cestování v rámci pracovní doby mě baví. Jasně, člověk visí na telefonu a maká pořád, ale je to prostě příjemně jiné, než kancelář. A člověk stihne překvapivě dost věcí vyřídit..
Páteček, konečně, týden byl náročný a já už se viděla na víkendu, který byl dlouho plánovaný s kamarádama na chaloupce.
No, řekněme, že se můj pátek už od příchodu do práce dost lišil od mé představy. Měla jsem mraky práce a pořád přibývala. A to jsem věděla, že musím zajet vyzvednout dárek pro našeho chorvatského kolegu (vždycky si říkám, proč se sakra vlastně hlásím jako dobrovolník), který jsme mu slíbili poslat.
Rozplánovala jsem si to tak, abych si potom ještě stihla zařídit i něco soukromého, ale aby mě to nezdrželo. Naházela jsem do sebe oběd a ve dvě vyrazila z kanclu. Bylo vedro, svítilo slunko a já si připadala nezvykle spokojená. Kolega kouřil venku a ptal se, kam mířím. Na moji odpověď, že letím zařizovat všechno možné, mi odvětil, že si teda nemám zapomenout koště. Dobrá nálada mě neopouštěla, dokud jsem neopustila areál.
Moje obvyklé katastrofy, způsobené erupcemi na slunci, nebo nevím čím, začaly skoro hned. Počkejte si: UJEL MI AUTOBUS! No další už jsem stihla, ale protože byly zacpané silnice, nestihla jsem ten další na přestupu a ani tramvaj na Palmovce. Nakonec jsem se přece jenom do obchodu dostala a protože bylo fakt vedro, udělala mi radost klimatizace.
Velmi rychle mě ale polilo horko. V obchodě pracuje gay prodavač s velkým G. Nemám nic proti homosexuálům, jeden z mých nejlepších kamarádů je gay a mám ho pořád moc ráda. Ale tohle je ten typ, co jim dělá ostudu.
Přebíral zboží a bylo evidentní, že to není příjemné ani tomu řidiči. Zahalekání "Kočko vydrž, já si to tu jenom převezmu!" mi zvedlo mandle samo o sobě. Kočko si říkáme s kamarádkami, které mě znají, od cizího člověka, respektive muže (na orientaci nezáleží), bych očekávala trochu úcty a vychování. Nadzvedla jsem obočí alá The Rock a řekla jen "OK".
Když jsem čekala už 20 minut, řidiči se mě zželelo a poslal maníka, ať mě obslouží, že to můžou dokontrolovat později. Chlapec skoro dotančil k pokladně, vydal mi objednávku a zabil to otázkou "Platit budeš kartičkou nebo korunkama?".
Uvědomovala jsem si, jak nepříjemně musím znít, ale nedokázala jsem se ovládnout. Odpověděla jsem spíš zasyčením "Hotově!" a chtěla být co nejdál, od tohohle divnočlověka. Při odchodu jsem děkovala řidiči a přála mu, ať mu směna uteče, nepatrně kývl směrem k prodavači a nešťastně řekl, že se to ještě potáhne. Bylo mi ho líto. Ale pak jsem vylezla ven z obchodu, zalilo mě slunko a najednou byly všechny stíny za mnou.
Usmála jsem se a pokračovala v cestě, tentokrát směr Kotva. Měla jsem tam k vyzvednutí zásilku podprsenek a neměla jsem jindy čas se tam zastavit. Rozhodně jsem se ale necítila provinile. Celou dobu, co jsem cestovala, jsem se soustředila na povrchovou dopravu, abych měla signál a pracovala jsem z mobilu. Posílala maily, řešila požadavky, prostě stejně jako v kanclu, jen mobilně. Navíc jsem to měla po cestě.
Dojela jsem tam, abych zjistila, že jednu jsem si objednala omylem o číslo menší, druhá mi nesedí a že si tedy koupím pouze tu třetí. Od prodavačky jsem dostala vynadáno, že sebou nemám chlapa, protože za prádlo má přece platit muž (asi jí uniklo, že díky emancipaci tomuhle zvyku trochu ujel vlak) a po asi 10 minutách odcházela spokojená směr metro.
Další zastávka Harfa.
Jenže mi nikdo neřekl, že je metro na Náměstí republiky zavřené. A že člověk musí jít až na Masarykovo nádraží. A když už je jednou tam, nebude se přece pod povrchem vracet na Nám. Rep., když je pár kroků od Florence. Takže ano, s taškama, ve vedru, jsem šla až na Florenc.
Dojela jsem do Harfy, během 5 minut vyřídila, co jsem potřebovala a pak si řekla, že najdu výlez na druhou stranu, k tramvaji a dojdu na autobus na Nádraží Libeň. Harfu jsem obešla, úplně celou, ale stejně jsem ten výlez nenašla... byl v jiném patře... ale když jsem došla k výlezu směr metro, už jsem neměla sílu jít jinam.
Metro mi co? Ujelo, ale vzhledem k intervalu asi 2 minut mě to netrápilo. S autobusem to bylo horší. 195 z Vysočanské jsem viděla odjíždět a 177 přijela po 15 minutách. Měla jsem žízeň, bylo mi vedro a měla jsem těžkou tašku - dokonalá kombinace na špatnou náladu.
Když jsem se v půl páté (pracovní doba je do pěti) vrátila, kolega dole kouřil. Ptala jsem se, jestli je tam ještě, nebo už zase, v odpověď mi vynadal, že jsem se neměla vracet, že je to stejně zbytečné.
Sedla jsem si k počítači a když jsem ve čtvrt na šest odcházela z kanceláře, věděla jsem, že už zase něco nestíhám. Když mi ujel autobus, věděla jsem, že mi ujede tramvaj a když jsem se konečně dostala na byt, abychom s přítelem jeli na víkend, byla jsem uvařená, unavená a bolely mě nohy, přesto jsem si začátek víkendu nenechala zkazit.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!