...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

Muž ze skla

Publikováno 01.08.2018 v 11:08 v kategorii Moje sbírka trpaslíků, přečteno: 20x

Je to dlouho, nevíš, jestli jsi už nezapomněla, jak se vlastně randí… Jsi děsně nervózní, flirtujete, píšete si celé dny a moc se ti to líbí… Je fakt milej a ty oči na fotce tě očarovaly. Rozhodneš se, že ho chceš poznat blíž a už není cesty zpět.

Sejdete se, schválně jdeš tak dřív, abys čekala a on musel oslovit tebe. Víš, že bys měla problém na něj promluvit a ve chvíli, kdy tě pozdraví a ty se mu podíváš do těch smutných, hnědých očí, jsi ztracená. Topíš se v nich znova a znova, kdykoli k němu vzhlédneš. Jsi opravdu ráda za své sluneční brýle a už dopředu se děsíš, že je budeš muset sundat a on uvidí, jak na tebe působí.


Sedíte spolu na lavičce, sem tam se o sebe omylem otřete rukou… Je to jak elektrický výboj.


Vidíš, že mu zpod rukávu vykukuje tetování, chtěla bys vědět, co se tam skrývá, ale neodvážíš se. Na krku má vytetovanou linku, toužíš se jí dotknout prstem a sledovat, kam vede.


Víš, že pokud by ses ho jednou dotkla, asi by ses neudržela, a i když neděláš takové věci běžně, jemu bys podlehla.


Chceš ho, moc… Cítíš vůni jeho sprchového gelu a bezděky se zachvěješ vždycky, když se k tobě po větru donese.

Přemýšlíš, jak na něj působíš ty… Líbíš se mu, chtěl by tě? Alespoň polibek si urvat, ale ne, víš, že tohle slušný holky nedělají. Takže si radši obejmeš kolena a dál se snažíš o nenucenou konverzaci.


Strávíš s ním odpoledne, které se pomalu přehoupne do teplého letního večera. Chodili jste, dost, ale ty stejně nejsi unavená. Doprovodil tě na metro a ty pořád musíš přemýšlet, nad tím letmým polibkem na rozloučenou, kdybys ho prodloužila… přitiskla k němu své tělo... dopadlo by to nejspíš jinak. 


Byli jste spolu jen pár hodin, ale máš pocit, že ho znáš. A i přes to chceš vědět víc. Jenže kdy? Nemáš čas, tvoje aktivity jsou příliš důležité, než abys je mohla odsunout, dokonce ani kvůli němu. Ale stále si píšete. I když on psaní nemá rád, s tebou dělá výjimku. Alespoň si to můžeš nalhávat.


Každopádně víš, že i když on si to nemyslí, je druhou polovinou tebe, která k tobě bude naprosto přesně pasovat. Bez nutných kompromisů, prostě jen tak. Jako kdyby po tvém boku byl odjakživa.


Bohužel také víš, že on má jiný názor. A to bolí. Myslí si, že jste jiní, příliš odlišní. Navíc má problémy, svoje skryté démony, kteří na něj neustále útočí. Je rozbitý. Uvnitř je hromada rozmetaných střepů, které mají velmi ostré okraje. Nejen, že zraňují jeho, ale když si nedáš pozor, můžou ublížit i tobě. Zatím je nevidíš zřetelně, protože je ukrývá, ale postupně začínáš chápat tvar a podobu, jakou mohla mít jeho duše předtím. Pokud nějaké předtím bylo. Protože šrámy, které nese, zřetelně sahají hluboko, hluboko do minulosti. A skoro se zdá, že místo, aby se hojily, jen přibývají nové, které je ještě prohlubují. 


Máš vůbec sílu na rozbitého muže? Nejsi sama příliš zničená na to, abys mu mohla pomoc? Může mít vaše vzájemná přitažlivost dostatečnou sílu, aby změnila (jeho/tvůj) svět? Jak je možné, že tě to neděsí, že se nesebereš a neutečeš od něj, co možná nejdál?


Mají tyhle otázky vůbec smysl, když víš, že ses rozhodla už ve chvíli, kdy ses mu poprvé podívala do očí?

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!