...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

Kamatayan

Publikováno 06.05.2011 v 00:19 v kategorii Z naší dílny, přečteno: 183x

1. díl

Strnula jsem. Nadále jsem nevědomky otáčela prstenem kolem dokola, ale nebyla jsem si jistá, co mám dělat. Ta diagnóza mě zaskočila. Nečekala jsem, že je to až tak zlé. Ano, hlava mě bolela, na to jsem si už za ty roky zvykla, ale co teď?

Až když mi doktor podal kapesník, zjistila jsem, že mi po tvářích tečou slzy. Nemohla jsem je zastavit, ale venku čekala mamka a já jí nechtěla ihned ukázat slabost. Zvláštní bylo, že jsem plakala z pocitu marnosti, ne ze strachu. Bylo to tak absurdní. Ani jsem nezačala žít a už musím umřít. Život není fér, to jsem věděla, odmala jsem to poznávala, ale tohle mi tak nějak nezapadalo do světa, který mě obklopoval. Ano, mnoha věcí jsem litovala, mrzelo mě, že jsou věci, které nikdy neuvidím, nezažiji..., ale na druhou stranu, nic mě nemusí trápit. Ani ne za rok to skončí a já budu mít klid, nemusím se bát, jak dopadnou zkoušky na konci letního semestru a netrápí mě, co vůbec za rok bude. Já už nebudu.

„Musíte myslet pozitivně a pokusit se užít si ten zbývající čas.“ Řekl doktor profesionálním hlasem s dokonale zamaskovanou lítostí, kterou ovšem neutajily jeho smutné oči. Určitě myslel na další zmařený život a na rodiče, kteří přijdou o dceru. Skoro jsem ho chtěla začít utěšovat – taková ironie.

„Nevím, jak to mám říct mámě.“ Řekla jsem nakonec zoufale. Očekávala jsem, že by mi mohl nějak pomoci, koneckonců, je to profesionál. Naštěstí mě nezklamal. Nejsem si jistá, jestli bych jeho odmítnutí ustála.

„Jistě, počkejte venku a řekněte mamince, ať za mnou přijde.“ Usmála jsem se na něj skrz slzy. Přemítala jsem, jaké to pro něj asi je – oznámit matce, že její dcera umírá. Jistě to není lehký úkol, ale on mi tím ulehčil můj úděl.

Vyšla jsem ven a dělala jakoby nic. Sedla jsem si na sedačku a pomalu se nadechla, abych si byla jistá, že mě nezradí hlas.

„Doktor s tebou chce mluvit.“ Řekla jsem mamce a čekala, až odejde do ordinace. Trvalo jí to hrozně dlouho, nechávám ti tu kabelku a bundu, slyšela jsem někde v dálce a s falešným úsměvem jsem přikývla. Těch pár vteřin, kdy jsem dělala, jako že se nic neděje, trvalo snad celé hodiny. Se škubnutím jsem pomyslela na Einsteina.

Konečně se za mámou zaklaply dveře a já se mohla v klidu zhroutit. Nevím proč jsem se pro ní pokaždé snažila být silná, ale asi to souviselo s tím, že ona byla nezlomná osobnost a můj velký vzor, nechtěla jsem jí zklamat. Brečela jsem jak malá holka, obrovské slzy mi proudily po tvářích, skoro to vypadalo, jako kdyby mi až nyní došlo vše, co se mi doktor pokoušel říci. U M Í R Á M.

Kdosi mi podal kapesník, bezmyšlenkovitě jsem pro něj sáhla a ani se nepodívala, kdo byl ten dárce. Utřela jsem si oči a s tichým zaklením jsem si vzpomněla na řasenku, kterou mám jistě rozmazanou. Najednou jsem se začala hystericky smát. Když mi došlo, že mě v tuto chvíli napadlo myslet na řasenku – proč proboha, vždyť, co záleží na tom, jak vypadám. Můj neznámý si mě jemně přitáhl na hruď a začal mě kolébat sem a tam, ovšem namísto toho, aby se mé vzlyky začaly tišit, nemohla jsem přestat plakat. Po několika minutách jsem se ale přece jenom ovládla.

Vzhlédla jsem, abych zjistila, kdo mě konejšil, když mi bylo opravdu mizerně. Dívala jsem se do tváře starého pána, podle rysů jeho obličeje a stavby těla to kdysi musel být krasavec, ovšem z této pomíjivosti mu zbyli už jen překrásné oči. Pokusila jsem se o úsměv, ale cítila jsem, jak se mi tvář stáhla do úšklebku. Ne, na úsměv bylo ještě brzy.

Ale jemu to nevadilo, usmál se na mě a řekl tichým, melodickým hlasem „Jestli ti to pomůže, klidně breč, teď nemusíš být statečná.“ Zamrazilo mě, protože přesně vyjadřoval moje myšlenky.

„Umírám.“ Řekla jsem prostě a cítila, jak se mi z očí řinou další slzy, ale už jsem ovládala alespoň ty vzlyky, byly to už jen slzy.

„To tady všichni.“ Odpověděl mi jemně „Jen někdo musí umřít dřív a jiný později.“ Pohladil mě po tváři „Neboj se maličká, jednou se s tím smíříš. Pak pochopíš, co je doopravdy důležité.“ Dívala jsem se na něj skrz slzy a snažila se uklidnit, abych mohla mluvit.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se a on se opět usmál, až mu oči začaly zářit.

„Ano, zvědavostí se dá taky bojovat, hlavní je ale bojovat, slib mi, že to až do konce nevzdáš.“ Jeho obličej nabyl vážnosti.

„Slibuji.“ Řekla jsem poslušně, ale že mi neodpověděl na otázku mi neuniklo. Naštěstí, pán byl rád, že mě alespoň něco zajímá a proto mi raději odpověděl.

„Jsem bývalý učitel a nyní také umírám. Mé jméno je Jan.“ Znovu jsem se statečně pokusila o úsměv a už to bylo o trochu lepší, nabídla jsem mu ruku „Mé jméno je Sophie, je mi ctí.“ Mou ruku přijal a poté si mě znovu přivinul na hruď.

Musím říct, že jsem se cítila o moc lépe, ale nejtěžší zkouška měla teprve přijít.

Dveře se otevřely a máma jak omámená vyšla z ordinace. Vyskočila jsem, abych jí podepřela, ale zdálo se, že si toho ani nevšimla. Posadila jsem se s ní na lavičku a poprvé jí pohlédla přímo do očí.

Nevím, co mě zděsilo víc, jestli ta mrtvá prázdnota, která tam byla, nebo její následná reakce. Zničeho nic, jako kdyby mě předtím nepoznávala a až nyní prozřela, mě k sobě přitiskla, až jsem nemohla dýchat. Začala jsem mít mžitky před očima, ale ona mě nechtěla, nebo nemohla, pustit. Najednou tlak zmizel, jak mi Jan pomohl a šetrně mámě páčil ruce, aby mě nechala alespoň nadechnout. Chtěla jsem pro ní být statečná, ale nevěděla jsem jak a tak mě slzy opět ovládly, stejně tak jí. Když mě objala nyní, jakoby to konečně byla ona a díky tomu bylo toto obětí vřelé a plné lásky.

Pan Jan ji galantně nabídl kapesník, stejně jako předtím mě, a máma jej ráda přijala.

„Bude mi ctí, dámy, doprovodíte-li mě do mé oblíbené kavárny, dole mám auto.“ Maminka se na něj sice koukala, jako na vetřelce, ale já za nás za obě ráda přijala. Jakoby mi svou blízkostí propůjčoval jistý klid, který jsem nutně potřebovala. Byl jako prášek tišící bolest a já bych se bez něj nyní neobešla.

Máma mě odmítla pustit a tak mě alespoň držela za ruku. Dole před nemocnicí měl pan Jan skutečně vůz. Jen se pozapomněl zmínit, že je to limuzína s osobním řidičem. Ohromením se mi doširoka otevřeli oči.

Pan Jan došel až k vozu a s dvorným „Prosím“ nás nechal nastoupit do auta před ním. Začínala jsem upadat do jisté otupělosti a to mi celkem vyhovovalo, ulice okolo mě ubíhaly, ale já je nedokázala vnímat. Máma se dala do rozhovoru s panem Janem, ale bylo evidentní, že se do něj musí nutit. Pan Jan to ovšem na sobě nedal znát a musím říct, že byl skutečně veselým společníkem, jen já nebyla zdatný sekundant.

V kavárně jsem se snažila uvolnit, dala jsem si svoje oblíbené latté a Jan (jak mě přinutil jej oslovovat) mi jako dáreček objednal medovník, který zbožňuji. V jeho společnosti jsem začala zapomínat, na události dnešního dne a toho využila má zvědavost, když se naplno probudila a začala útočit na můj poškozený, ale zatím stále funkční mozek. Byla toho spousta, co jsem chtěla vědět, například mě neuvěřitelně pálila otázka, jak se učitel dostane k limuzíně a když Jan platil a já viděla obsah jeho peněženky, začala jsem být ještě zvědavější.

Samozřejmě nás dovezl až domů a zeptal se, co budeme dělat následující den. Maminka odpověděla, že si vezme dovolenou a Jan nabídl, že nás vyzvedne a něco podnikneme. Rády jsme přijaly a já s potěšením zjistila, že to mamka myslí opravdu upřímně. Tehdy jsem netušila, že to udělala jen proto, že viděla, že (ačkoliv nechápala, jak je to možné) je mi v přítomnosti toho muže dobře a že jsem to opravdu já, její věčně upovídaná a zvědavá dcera, byla ochotná podstoupit cokoliv.

Jenže ve chvíli, kdy Jan odjel, mě moje sebejistota opustila a já se zhroutila. Maminka nevěděla, co se mnou, tak jsem navrhla film, zmrzlina a pak třeba procházka, to jsme spolu obyčejně dělávaly. Potřebovala jsem nějaký silný film a ačkoliv vím, že mámě se příliš nelíbí, zapnula jsem si Pána Prstenů: Návrat krále. Hrdinství v tomto filmu mi pokaždé dodalo sílu a pomohlo i dnes, takže o 3 a půl hodiny a jeden čokoládový polárkáč později jsme si to s mamkou štrádovaly rovnou na autobus do našeho oblíbeného obchodního centra. Já jsem se rozhodla budoucností nezabývat a mamka se mi snažila přizpůsobit, takže i když bylo cítit mezi námi jakési napětí, kdo by nás neznal by myslel, že jde o běžný nakupovací den matky a dcery.

Prolézaly jsme obchody s oblečením a já si natruc osudu koupila hezkou halenku na léto. Když jsme šly okolo jedné poměrně drahé kavárny, řekla jsem si a konečně mám důvod tam zajít.

„Mami, pojď, zvu tě na kafe. Pořád ti to jenom slibuji, tak si teď dáme do nosu.“ Snažila jsem se o lehký tón, ale nebylo to tak jednoduché.

Když jsme usedly ke kávě, vytáhla jsem z kabelky propisku a začala psát na ubrousek:

Nedokážu ti to říct nahlas, ale vím, že máme už jen omezený čas na to být spolu, ale nechci, aby to mezi námi až do konce leželo. Miluji lehkost našich rozhovorů a naše bezstarostné povídání při nákupech, filmech nebo procházce. Prosím, nemysleme na budoucnost, ano?

Postrčila jsem ubrousek jejím směrem a ona si ho přečetla. Začala plakat, ale chtěla ode mě pero. Podala jsem jí ho a ona na ten papír napsala jediné slovo: SLIBUJI!

Plakala jsem taky, stiskla jsem jí ruku a zeptala se ještě roztřeseným hlasem „Nezajdeme do kina?“ jako kdyby se to mezi námi urovnalo, se máma uvolnila a jen přikývla, já si utřela slzy a už začala brebentit o tom, jaký film chci vidět.

Po každé bouřce se vzduch vyčistí a nyní se mi dýchalo o dost lépe i mamka vypadala vyrovnanější. I když se předtím snažila, znala jsem jí natolik dobře, že jsem viděla tu křeč v jejím pohybu i vyjadřování, ta nyní zmizela, jako bychom odsunuly nepříjemné na později.

Vybraly jsme si nakonec kreslenou pohádku, protože mamka nesnáší titulky, a ty většina filmů bohužel má. Nasmály jsme se a bylo to fajn.

Doma jsem si pak uvařila kafíčko a vzala svou oblíbenou knížku. Zapomněla jsem na všechno, co mě mohlo trápit, ale večer byl krušný. Jakoby mě všechna vyrovnanost opustila a já se propadala do temnoty noci. Až k ránu se mi podařilo usnout a to jen díky hudbě, která mi hrála do uší.

Po probuzení mi bylo lépe, ale nejspíš to bylo tím, že jsem se těšila na Jana a na program, který mohl vymyslet. Byl to velice zajímavý člověk.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!