...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

Evee a Tay

Publikováno 27.04.2012 v 00:21 v kategorii Z naší dílny, přečteno: 240x

Pohádka pro romantiky... tak dobrou noc :)

  Když ji chytil za ruku, aby se jí omluvil, že o ní na ulici zavadil a přitom jí shodil batoh z ramene, podívala se mu do očí a s ním se zatočil svět. Náhle vše mimo její tváře potemnělo. Skoro se mu zastavilo srdce.

Cítil se, jako by poslední kousek skládačky konečně zapadl na své místo. Celý čas hledal ji a nyní to věděl. Chtěl něco říci, ale nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.

Držel ji stále za ruku, stála s ním v davu a přesto, jako by byli naprosto sami. Nesnažila se odtáhnout, koukala na něj zvědavýma, velkýma, modrýma očima a on se v nich topil.


  Spěchala a lidé ji stále zdržovali, pletli se jí pod nohy, už byla pomalu vzteky bez sebe, když se okolo ní protlačil mladík vysoké postavy. Shodil jí batoh z ramene, ale ihned se otočil, podal jí ho a chytil jí za ruku, aby se omluvil.

Podívala se mu do očí a oněměla. Ztrácela se v temně hnědých hlubinách, které vyzařovaly překvapení a nezměrnou něhu. Nechápala proč, ale v tu chvíli si přála, aby jí ty oči mohly pohltit, obejmout, zahřát. Možná by se měla bát ale místo toho otálela se svou rukou v jeho a vstřebávala teplo, které vyzařoval.


  Konečně se osmělil „Omlouvám se, nechtěl jsem, jsi v pořádku? Neublížil jsem ti, jsem v poslední době nemotorný.“ Usmála se a jeho svět se zase rozzářil. Když zazněl její hlas, říkal si, že hezčí zvuk asi neuslyší.

„V pořádku, stávají se horší věci a kdybys o mě nezavadil, nepoznali bychom se.“ Naklonila hlavu na stranu a vlasy se jí svezly přes obličej. ‚Jsem asi blázen, každou chvíli musí utéct!‘ pomyslel si, ale neodolal a aniž by pustil její ruku, která jej příjemně hřála, druhou rukou jí opatrně shrnul vlasy z tváře a nechal svou ruku na její líci. Okolo nich stále proudili lidé, ale je v tuto chvíli nemohli vyrušit.


  Když promluvil, ucítila chvění v břiše, byl to takový ten hluboký sametový hlas, který pohladí jen pomocí slov. Jakmile slyšela jeho omluvu, o jejíž upřímnosti nepochybovala, musela se usmát. Odpověděla, ale cítila se v rozpacích, hlavu naklonila na stranu, aby skryla červeň, která jí nejspíš každou chvílí vyskočí na tváři, ale on opatrně, pomalu, jakoby jí říkal ‚Neboj, neublížím ti!‘ zvedl ruku a vlasy, které jí neposlušně spadly přes tvář, vrátil zpět, kam patří. Zapomněla se červenat, byla v jednom ohni. Svou ruku nechal ležet na její tváři a ona toužila dotknout se té jeho.

Sbírala odvahu až zvedla ruku a pomalu mu jí položila na tvář. Cítila, jak se pod jejím dotekem uklidňuje, a pocítila silné nutkání políbit ho. ‚Asi jsem se zbláznila, ani netuším kdo to je!‘


  Držel ji, jako by byla tím nejkřehčím a nejdrahocennějším předmětem. Všiml si, jak pomalu zvedá ruku a přikládá ji k jeho obličeji. Měla chladivou dlaň, maličkou ve srovnání s tou jeho, ale přesto jej naprosto uklidnila. Uvědomil si, že je mu souzená. Je tu jen pro ni a ona pro něj, nic jiného nehraje roli. Náhle se jeho tělo napjalo, chtěl ji políbit, tak moc, že to skoro až fyzicky bolelo, ale ucítil blížící se nebezpečí.

I když to byl skoro hřích, přerušil jejich oční kontakt, neklidně se rozhlédl po davu a náhle je spatřil. Celí v černém, rádoby elegantní, ale spíše děsiví. Podíval se zpátky do její tváře. Nemohl ji tu nechat. Rozhodl se.


  Už, už se natahovala, aby ho políbila, když si všimla, jak jeho tělo ztuhlo. Ihned pochopila, že je něco v nepořádku, cítila, přítomnost něčeho špatného, ale neměla sílu, odvrátit pohled od jeho čokoládových očí.

Když odvrátil hlavu a osvobodil ji od svého pohledu, mohla se podívat na jeho tvář. Krásně tvarované rty, které volaly po polibku, nyní zkroucené odporem a bolestí, jak zahlédl něco, co jej rozrušilo. Podíval se na ní a jeho bolest nahradilo odhodlání. Věřila mu.

Pustil její obličej a očima jí řekl, že musí běžet. I beze slov to chápala. Stále ji držel za ruku, když se dal do běhu. Díky své velikosti snadno prorážel cestu davem. Táhl ji směrem k zastávce. Začalo pršet. Cítila, jak jí kapky tečou po obličeji.


  ‚Věř mi prosím!‘ pomyslel si a podíval se jí dlouze do očí, vyčetl z nich, že pochopila, musí utíkat. Také vyčetl, že ho nemíní pustit a ulevilo se mu. Začal se prodírat davem, věděl, že někde vepředu je zastávka, odkud jim budou moci ujet. Začalo pršet, ale jemu to nevadilo. Déšť byl dobrý, každý se v něm může ztratit snáz než za jasného slunka. Letmo se podíval, jestli se mu jeho kráska nezdála, ale stále tam byla. Klopýtala ruku v ruce s ním a takhle v dešti byla ještě krásnější než před pár okamžiky.

Doběhli na zastávku a černě odění muži byli ztraceni kdesi v davu za nimi. Řekl si, že pokud jsou jim stále v patách, musí si užít alespoň těch několik společných chvil, které jsou jim dopřány. Nevěděl proč, ale cítil, že je chtějí rozdělit, stejně jako cítil, že ona je ta pravá.

Přitáhl ji k sobě a políbil ji. Bylo to příliš krátké ale přesto překrásné. A pak nastoupili do autobusu.


  Utíkala za ním a potají obdivovala jeho maskulaturu, zčásti také proto, aby si nevšímala bodavé bolesti v boku. Byl překrásný, jako by z řecké báje vystoupil starověký hrdina, aby ji chránil, v hloubi duše věděla, že ačkoli on a ona k sobě nepochybně patřili, ti pronásledovatelé, je chtějí odloučit.

Doběhli na zastávku a podle toho jak byla plná, bylo jasné, že něco za chvíli musí jet. Překvapil ji, když si ji přitáhl k sobě a skoro hrubě ji políbil. Bylo to úžasné, ale příliš krátké. Nicméně právě přijel autobus a oni museli nastoupit.


  Sedli si do zadní části a on ji ochranitelsky objal okolo ramen. ‚Kam vlastně směřujeme?‘ napadlo ho, ale zjistil, že není důvod něco říkat, stačilo se jí podívat do očí a věděl.

Byla opřená o jeho rameno a on mohl vdechovat vůni jejích vlasů. Byla překrásná, jako kdyby spadl anděl na zem jen proto, aby ho on mohl najít. Pro tuto chvíli se cítil kupodivu šťastný.


  Užívala si jeho blízkost a snažila se identifikovat jeho dřevitou vůni, která mu vycházela z hrudníku. Bylo jí jasné, že je zamilovaná až po uši a věděla, že jej bude následovat, ať se děje cokoli. Přála si, aby mohli jet takhle napořád. Nemluvili spolu, ale nebylo to třeba, důležité bylo jen to, co cítili.

Ve chvíli, kdy skoro usnula, jak ji ukolébával rytmus autobusu, opatrně s ní zatřásl a zašeptal ‚Musíme jít!‘ přikývla a nechala se vést. Netušila kam, ale když se mu rozhodla věřit, musela to také dokázat. Vedl jí a pak se zeptal „Jakpak se vlastně jmenuješ?“ bylo hrozné porušit příjemné mlčení, ale museli si vysvětlit mnoho věcí. Zrovna procházeli parkem. Ukázala na jeden strom, pochopil a vydal se k němu.


  „Evee,“ zašeptala, když se posadila do trávy, která zde byla díky rozložité koruně suchá „a tvé jméno?“ podívala se mu do očí a on opět pocítil tu silnou touhu. Nadechl se, jednou, podruhé...

„Jsem Tay.“ Pohladil ji po tváři. „Je mi zima.“ Špitla a on cítil, že jí musí zahřát. Objal ji a zvedl na nohy, „Vezmu tě někam, kde bude tepleji.“ A vydal se, jako už tolikrát, po tajné stezce.

Dorazili ke skále, zděšeně se na něj podívala „Musím nahoru šplhat? To nedokážu.“

Měl radost, že pro ni má příjemnou odpověď „Neboj Evee, ukážu ti kudy se chodí nahoru.“ A se šibalským zábleskem v oku ji vedl za ruku ke zdánlivé stěně pokryté břečťanem. Když jej Tay odhrnul objevil se vchod se schody, značně ošlapanými, což značilo stáří tohoto úkrytu.

Dovedl ji nahoru a ona zůstala překvapeně koukat.


  „Vítej v mém domově.“ Nešťastně se usmál a ona zalapala po dechu, ano, byla to jeskyně, ale tak nějak krásná. Měla vysoký klenutý strop, otvor na jižní stěně, který odhaloval krajinu, ale dal se díky Taiovu nápadu zakrýt, aby dovnitř nefoukalo. Byla tam rohož plná polštářů a různých pokrývek, takže usoudila, že tam spí. V tuto chvíli ji ovšem nejvíce lákalo veliké ohniště, které se nacházelo přímo uprostřed jeskyně, nehořelo, ale viděla, že jsou tam žhavé uhlíky. Tai zručně přiložil a za chvíli mohli obdivovat plamen. Sedli si do polštářů a najednou tu byla opět ona elektřina, která je k sobě přitahovala.


  Viděl její překvapený výraz, ale také okouzlení, které ho vystřídalo. Bylo jasné, že si o něm nemyslí nic špatného, že žije tady, naopak, vypadala, že jí to přitahuje. Rozhlédla se a on náhle nevěděl kam s očima, neskutečně ho přitahovala a on zatím této síle odolával.

Zatřásla se, vzpomněl si, že ji sem vedl hlavně proto, že jí byla velká zima. Přiklekl k ohništi a zručnými pohyby, z dosud žhavých uhlíků, rozdmýchal oheň.

Ukázal jí na rohož, kde měl nakupené polštáře a různé deky, aby to bylo pohodlnější a posadili se. Opět ucítil tu sílu, ale netušil, jak se má bránit.


  „Jak to, že tě tu ještě nikdo nenašel, ten kouř přece musí být vidět.“ Zeptala se a unikla tak tíživé atmosféře, která vyžadovala aktivitu.

„Nahoře je otvor, ale odvádí kouř různými průduchy jinam a na druhé straně, asi půl kilometru daleko ho vypouští ven, je to taková přírodní ventilace.“ Usmál se.

„Proč vlastně žiješ tady??“ ptala se dál a nepřítomně mu kreslila prstem ornamenty na ruce.

„Byl jsem ‚jiný‘ než děti v domově, tak jsem utekl dříve, než mě mohli zavřít do blázince.“ Vzhlédla „Jiný?“ a opět natočila hlavu na stranu, vypadala jako opuštěné štěňátko.

Nadechl se a řekl si, že pokud neutekla doteď, neuteče nejspíš ani nyní. Odhodlal se „Nevím jak je to možné, ale někdy prostě cítím, že se něco blíží a nedokážu to popsat. Většinou ale dokážu zabránit tomu, aby se přihodilo něco zlého, ale vždycky se mi to nepodaří.“ Povzdechl si.

„Ty víš, co se stane... vidíš budoucnost?“ zeptala se zaujatě „Tak bych to neřekl, ale budiž.“ Musel se usmát. Byla tak roztomilá. „Viděl jsi mě?“ zeptala se vážně, ale on nemohl odpovědět, nevěděl to jistě, možná se mu o ní zdálo.


  Naklonil se k ní a políbil ji. Cítil, že ho chce stejnou měrou jako on ji, přesto nespěchal, věděl, že by to nebylo správné.

Pomalu ji hladil po zádech, když se napjala. Odtáhl se, že by špatně odhadl signály, které vysílala?

„Musím ti něco říct.“ Zašeptala. „Taky jsem poněkud jiná. Cítím zlo, když se blíží, proto nerada chodím mezi lidi, když je jich okolo mě moc, trpím.“ Rozhlédla se, evidentně vyděšená. Náhle kmitla pohledem k velkému přírodnímu oknu, v ten moment pochopil.

Vyskočil na nohy a přeběhl několika kroky k těžké látce, která bránila studenému vzduchu vniknout. Když byl u ní, zpomalil a opatrně odhrnul růžek závěsu. „Sakra! Jak nás mohli najít?“

Přes cestu přebíhali muži v černých oblecích, o kterých si myslel, že jeho úkryt nemohou nalézt. Hledali, ale vchod byl pro ně zatím neviditelný, říkal si, jak dlouho to tak asi bude.


  Přešla k němu a objala ho. Začala ho líbat na krku, protože byla příliš maličká na to, aby dosáhla na jeho rty.

„Nevíme, kolik nám dají času.“ Zašeptala a on najednou pochopil, co tím myslí.

Nyní vedla ona jeho, vzala ho za ruku a posadila ho na polštáře. Pomalu, jakoby pečovala o dítě, mu sundala tričko, hladila ho po hrudníku. Jeho kůže měla barvu mědi, nevydržela to a musela se zeptat „Ty máš indiánské předky?“ Jen se usmál, mělo jí to dojít.

Na oplátku on zbavil trička jí, nebránila se a nepřestávala ho líbat. Položila ho a on jí opatrně sundal podprsenku. Byla překrásná.

Neměla postavu modelky, ale i přesto byla v jeho očích tou nejkrásnější. Její kůže byla jako hedvábí a měla ten nejsvětlejší odstín, jaký si lze představit, byla skoro průhledná.

Pomalu se nadále vzájemně svlékali, když byli oba nazí, pomalu ji přetočil pod sebe. Naposledy se jí podíval do očí a pak do ní vnikl.


  Bylo to jako výbuch, v jeho hlavě se objevily obrazy a z nich vystupovaly tváře. Všechny byly stejné jako ta jeho a přesto naprosto odlišné. Viděl jich desítky, když se to zastavilo a viděl jen jednu jedinou. Jakoby se díval do zrcadla a přesto to nebyl on.

„Jsi tu, protože jsi byl předurčen.“ Řekl jeho odraz. Ve chvíli, kdy by měl být šťastný byl z velké míry vyděšený.

„Proč já, co to má znamenat?!“ Zeptal se nežádané vidiny.

„Protože jsi mým potomkem. Jsi sama podstata tepla, které lidem dodává vůli k životu.“

„A co ona?“ potřeboval to vědět „Je tím co tušíš, ona je světlo.“ Dostalo se mu odpovědi, kterou, jak si uvědomil, očekával.

„Jednou za 200 let, už od nepaměti se musí teplo a světlo spojit, jinak by mohl zvítězit stín a zima. To proto jí nemůžeš odolat a ani nechceš, protože je to ona, kdo je druhou polovinou tvé duše. Vím to, sám jsem to zažil, já byl první, kdo zjistil pravdu o úradcích zimy a stínu. A společně se světlem jsme je porazili.“

Nechápal pořád, čím byl tak výjimečný, že byl vybrán, aby byl protějškem tomu nejdokonalejšímu stvoření, ale pro tuto chvíli dokázal cítit jen vděčnost.

„Děkuji.“ Řekl prostě a vidina se rozplynula, zase viděl její tvář, ale byla o mnoho krásnější, než před okamžikem, protože nyní zářila. Tiše znovu zopakoval svoje ‚Děkuji‘ a dlouze ji políbil. Miloval ji a v tuto chvíli si byl naprosto jist, že vše, co udělal, bylo správné. Oni k sobě patří.


  Náhle se cítila jako v nebi, ale ten pocit byl přehlušen výbuchem světla. Před očima se jí rozeběhly postavy a každá vlastnila její podobu. Byla překvapená, ale nebála se.

„Kdo jsi?“ zeptala se do prázdna a jedna z postav předstoupila „Já jsem ty, jsem první, která byla tebou a ty jsi světlo, je to odpověď na tvojí otázku.“ Usmála se sama na sebe a přikývla „Jestli jsem světlo, kdo je potom on?“

„On je náš odvěký druh, je teplo. Společně po celá staletí porážíme zimu a stín, aby nemohli definitivně zvítězit a vládnout světu. Jsi s mou odpovědí spokojená?“ Evee se zamyslela „Vlastně ano. Děkuji.“

Oči se jí rozšířily údivem, když jí napadla nová otázka „Jak je to možné?“ Bylo vidět, že její původní já zvažuje jak nejlépe odpovědět.

„V dobách, kdy byl celý svět v jednom kuse a všechny národy se mohly potkat, bylo rozhodnuto, že tam, kde schází, budou umístěny atributy života. Na sever světlo, na východ stín, na jih zima a na západ teplo. Původní kmeny nabídly své nejlepší dcery a syny jako jejich ztělesnění.

Tenkrát bylo rozhodnuto, že Vikingové ze severu vyberou dívku, která je nejčistší ze všech – mě; východní kmen, který má oči na šikmo daroval dívku, která musela unést stín, tedy byla silná. Jih vybral muže černé pleti, který byl nejodvážnějším a proto dokázal odolat síle zimy, alespoň po nějakou dobu.

Západ zvolil mladíka s největším srdcem a odvahou, který se nebál obětovat pro druhé.

Ihned od začátku to k sobě přitahovalo světlo a teplo, stejně jako stín a zimu.

Zima začala časem podléhat zlu stínu, tehdy jsme díky schopnosti tepla vidět budoucnost a mojí, cítit zlo, odhalili jejich plány. Chtěli nás zabít a zmocnit se našich atributů. Naštěstí jsme je odhalili dříve a spojili jsme se, abychom jim čelili. Jenže jsme pomalu zjišťovali, že nás pojí více než přísaha.

Byla to láska a ta nám dávala sílu. Provedli jsme složitý rituál, při kterém jsme se poprvé spojili jako muž a žena. Tenkrát jsme obětovali své životy i svou lásku za to, aby se v dalších generacích narodili naši potomci, kteří ponesou stejné podoby a znamení.

Zemřeli jsme i přes naší velkou lásku, ale vy můžete žít. Nezahoďte tu šanci.“ Bylo to vyčerpávající, ale dávalo to novou perspektivu jejich situaci.

‚Tak proto on je indián a já mám podobu seveřanů.‘ Zjistila, že ačkoliv by se nejspíš měla divit, ve skutečnosti byla šťastná. Nebyla jiná nebo divná, byla vyvolená!

A její druhé já zmizelo stejně rychle, jako se objevilo. Opět viděla jeho obličej. Jeho hřejivé, hnědé oči se na ní usmívaly, stejně jako překrásně tvarovaná tvář. Objala ho, jako by se mohli stát jednou bytostí a chtěla ho tak držet navždycky.

Najednou se nebála, že by je mohli dostihnout, pochopila, že byli zranitelní, jen samostatně, společně je nikdy nepřemůžou.

Oddala se mu, protože věděla, že je to její osud. Byl jejím a ona byla jeho.


  Milovali se dlouho a bylo to dokonalé.

Když o několik hodin později leželi vedle sebe a dívali se jeden druhému do očí, ona zářila, zatímco on žhnul.

Všechny stíny se najednou rozplynuly. Už nad nimi neměly žádnou moc. Protože vždy znovu vyjde slunce a znova bude svítit a hřát.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!