...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

Další den, kdy jsem měla zůstat v posteli.

Publikováno 14.06.2018 v 16:13 v kategorii Moje sbírka trpaslíků, přečteno: 18x

Hurá, je středa, jedu na veletrh do Letňan, takže nemusím ráno do kanclu, ale pojedu rovnou do PVAčka… Budík krásně o hodinu a půl později než normálně, ale pořád jsem se nestihla nasnídat – nevadí, dám si přece něco na výstavišti v jejich cafeterii nebo jídelně. Natěšeně jsem vyrazila ze dveří.

Jenže se to začalo sypat už po pár krocích. Mám tak zafixovanou cestu ulicí na autobus, že místo abych došla na zastávku pár metrů od baráku a jela na metro, vydala jsem se směrem dolů, kde mi na metro nic nejede. Uvědomila jsem si to pozdě, tedy přesněji, až na zastávce. Takže dalších několik metrů na tu nejvzdálenější možnou zastávku do opačného směru. Naštěstí bus zanedlouho přijel a na Opatově jsem byla cobydup. Vezmu-li v potaz, že už v tu chvíli jsem měla 20 minut sekyru, mělo mi být jasné, že to nebude normální den.


Do Letňan jsem se dostala relativně rychle, začala jsem si procházet veletrh, prohlížela si vzorky, poslouchala panely, sbírala vizitky na všechny, co by mi mohli v budoucnu k něčemu být. ALE, v halách nebylo dobře řešené větrání. Jinými slovy, bylo tam absolutně na padnutí. Množství tepla, jaké vydávají tiskařské mašiny, by zahanbily nejedny kamna. Takže jsem co pár minut utíkala ven, nadýchat se, sice dusného, ale čerstvého vzduchu. Všechny haly jsem prošla několikrát křížem krážem, protože jsem vždycky dostala tip, že v tom nejvzdálenějším protilehlém rohu je další firma, která by mě mohla zajímat…


Sečteno, podtrženo, hladová, unavená a s bolavýma nožičkama jsem se okolo 12 začala, věrna svému pavlovovu reflexu, shánět po jídle. Hádejte co? Ani v cafeterii ani v jídelně nebylo jediné jídlo bez lepku. Řekla jsem si „hlavu vzhůru, OC je kousek, najím se tam“… už jste se někdy okolo poledne pokoušeli někam dojet hromadnou? NIC NEJEZDÍ!! Interval byl asi 15 minut, bylo by tedy rychlejší, kdybych se ty dvě zastávky vydala pěšky, ale já měla bolavé nohy a hromadu katalogů… s tak těžkou náloží se to nedalo, fakticky…


Takže moje původní vize oběda v restauraci se rozplynula. Ovšem věrna svému pozitivnímu přístupu jsem si stále hledala něco pozitivního… „Koupím si něco v potravinách a sednu si na kávu v kavárně.“ Víc jsem se mýlit nemohla. Najít bezlepkovou sekci v Tescu mi zabralo mraky času a navíc měli v podstatě jen muffiny, které se dají sníst rychle. Popadla jsem 2 čokoládové, krabičku malin a kokosové mléko na zapití. Pokladna. Byla. Opět. Průšvih.

Moje muffiny nešly načít! Chtěla jsem je tam nechat a jít, ale paní pokladní prohlásila, že mě nenechá bez svačiny (kdyby tušila, že to byla moje snídaně/oběd…) a donutila mě čekat na vedoucího. Dalších 20 minut v tahu, hádejte co? Opět jsem nestíhala. Kafe jsem vzdala a cupitala rovnou na autobus na metro.


Potřebovala jsem vyzvednout dárek pro kolegu v hokejovém fanshopu Sparty. Nejen, že Spartu nesnáším, ale navíc je to prostě kus od metra a strašně z ruky. Naštěstí to, co ukazovala navigace, se nakonec nepotvrdilo. Bylo to blíž a dobře dostupné. ALE ve dveřích mi došlo, že nemám hotovost. Představa, že se s naloženou kabelkou vracím k metru do bankomatu, mě opravdu vyděsila. Naštěstí brali karty.

Vyřídila jsem nákup a nadšeně cupitala na metro s novým nákladem (a stále hladová), s myšlenkou, že za chvíli budu v kanceláři, uvařím si kafe a zdlábnu muffina s malinama… No ujelo mi metro na Holešovicích, i to na přestupu a o autobusu na Želivského ani nemluvím. Dorazila jsem pekelně unavená, bolavá a hladová.


Práce není zajíc a neuteče, takže na mě samozřejmě počkala a bylo jí opravdu hodně. Pustila jsem se do ní. Poprvé jsem se zastavila ve 3 odpoledne, kdy jsem si udělala to vysněné kafe a „najedla se“. Říkala jsem si, že je to v pohodě, po práci jdeme s holkama na večeři do Las Adelitas, tak se pořádně najím tam.


Naše cesta začala vtipně už při odchodu z kanceláře – pro vysvětlení: společný večer se nám (4 kolegyním) povedl naplánovat po asi 5 měsících a zrealizovat ho nebylo snadné, naposledy jsme se nebyly schopné všechny sejít, tentokrát jsme tu alespoň opravdu byly všechny).


Na chodbě těsně za dveřmi se další kolegyňce rozprskla sklenička. Takže jsme, logicky, pomáhaly s úklidem, i když už jsme šly na rezervaci pozdě.


Autobus nám tradičně ujel – nic jiného bych už ani nečekala.


Navíc začínalo pršet.


Ale nakonec jsme se dostaly na Jiřího z Poděbrad a byly vlastně už jen pár desítek metrů od cíle. Co to bylo za divný zvuk, jsme se dozvěděly poměrně záhy. Pršelo. Ale tenhle výraz rozhodně nevystihuje způsob, jakým padala obloha. Navíc padaly kroupy. Veliké kroupy. A rozhodně to nevypadalo, že by se chystalo přestat.


Kručelo mi v břiše a už jsem se dokázala jenom smát. Při pláči bych si rozmazala řasenku. Ale nebyla jsem zoufalství daleko.

Když jsme u východu z metra stály už 20 minut a přestaly padat kroupy, přepadla nás iluze, že prší méně (ha, ha, ha!!) a že to se dvěma deštníky přece zvládneme, je to jenom přes celé (!) náměstí…


No, už po pár metrech jsme pochopily, jak naivní jsme ve skutečnosti byly. 2 kolegyně měly sandále, 1 tenisky a já baleríny. Chodník se změnil v brouzdaliště… Když řeknu, že 5 cm, nepřeháním. Nateklo mi do bot a já se bála udělat každý další krok, že mi tíhou spadnou z nohou. Běžely jsme po dvou pod jedním deštníkem do restaurace a chechtaly se jak šílené, byla nám zima, byly jsme mokré, ale konečně u cíle.


Usadili nás, objednaly si, pochutnaly jsme si na výborném jídle. Stálo to za to. Objednala jsem si místo dezertu horkou čokoládu a prostě jsme si povídaly. Objevila se servírka a s pohledem zapíchnutým do země. Něco bylo špatně. Ten večer měly rezervaci dva lidé stejného příjmení… a tak trochu nám prohodili stoly. Zatímco my byly 4 a u velkého stolu se nám líbilo, jich bylo šest a rozhodně se nevešli… Tak jsme se přesunuly, ještě hodinku poseděly a pak se vydaly vstříc domovům.


Přespávala jsem u svého chlapa. Šla jsem pěšky, vychutnávala si čerstvý vzduch a pocit blažené přežranosti. Už jsem se viděla v horké vaně a pak v posteli. Děsně jsem se těšila, jak ze sebe sundám stále vlhké šaty a durch mokré boty.


Na bytě byli i spolubydlící. Sedli jsme si v kuchyni, dala jsem si horký čaj, povídali jsme si a já na koupelnu i všechny katastrofy na chvíli zapomněla.


Nakonec ten den neměl tak špatný závěr.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!