...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

Co dál?

Publikováno 18.10.2013 v 08:00 v kategorii Co je nového, přečteno: 283x

Léto je pryč, podzim míjí a zima se blíží...
  Stýská se mi až hrůza.
  Miluji Prahu, miluji svou zemi, ale od návratu se tu prostě doma necítím. Všichni tu spěchají, nikdo se ani na chvilku nezastaví, vesměs se tu lidi míjí.
  Zamilovala jsem si Krétu i pro její schopnost sbližovat lidi, dělat z cizinců přátele, protože Tam, ať je každý sebevyčerpanější z těžkého dne v práci, přece si najde čas na posezení s kamarády. Když by Tam náhodou někdo seděl sám, vždycky se najde človíček, který přijde a řekne "Pojď s námi." Slovo sám Tam neexistuje.
  My, středoevropani, neustále jen říkáme "Nemám čas, uvidíme se později!" nebo "Jsem pořád v práci a jsem utahaný/á, o víkendu si chci odpočinout, ne jít někam ven!". Nechápu to. Neumíme si vážit toho, co máme, a to máme víkendy :D
  Tam je každý v práci každý den, všichni se cítí unavení, ale přesto je nemyslitelné, neposedět po směně s kamarády, nejít si zatancovat nebo trochu popít. I když je další den zase pracovní.
  Chodila jsem tančit skoro každý den po práci, když jsem šla do postele, kochala jsem se ještě svítáním, než jsem zavřela oči, spala jsem okolo šesti hodin a zase jsem vstávala. Mou únavu léčilo moře, ve kterém jsem každý den před prací plavala. Už od začátku mého dne jsem se těšila na všechny, které ten den potkám a pozdravím. Tam není náhodou, že se z otázky "Jak se máš?" stal pozdrav, protože Tam se lidi skutečně zajímají.
  Ačkoliv je tempo jejich životů pomalejší, dokázali do příliš uspěchaného dne nacpat tolik aktivit, že mě to nepřestane udivovat. Tady, v Praze je to jen do práce, z práce, do školy a do práce a zase z práce, zábava se nám do našich rozvrhů nevejde, ale jak je možné, že jen o kousek dál na mapě to jde?
  Je pravda, že v Řecku je čas hodně relativní pojem. Nikdo nechodí včas a nikdo si nevšimne 20ti minutového zpoždění. Jsem opravdu tak moc zvláštní, že mi to taaaaak moc chybí. Že se mi stýská po frontě v obchodě, která vznikla, protože si s prodavačkou a ostatními zákazníky sdělujeme novinky. Že se mi stýská po pláži plné turistů, kteří nechápou, že jdu klidně na poslední volné místo ve stínu, protože se neopaluji, ale chci plavat. Stýská se mi po otravných hostech z baru a po mých kamarádech, se kterými jsem pracovala. 
  Všimla jsem si, že když od návratu mluvím o Praze, mám tendenci říkat "Máte tady příšerné počasí!" nebo "Ti lidi tady jsou tak nepříjemní!", jak kdybych sem nepatřila. Možná nepatřím, možná jsem se narodila pro sluneční paprsky jihu, jenom si ta vrána, co mě nesla, spletla komíny...
  "Já, měsíční paprsek žijící v temnotě, jsem nakrátko poznala hřejivou náruč slunce. Koupala jsem se v jeho záři, která mě okouzlila a naplno pohltila. Ale trvalo to pouze krátkou chvíli a nyní jsem zpět v mrazivé tmě, která se mě pokouší zlomit. Můžu se tíze temna postavit a odolat? Jak uniknout z pustiny a vrátit se ke světlu?"
  

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!