...můj veřejný deník.....jsem majitelka těch největších rostoucích trpaslíků na světě..

25 minut

Publikováno 16.06.2018 v 09:00 v kategorii Moje sbírka trpaslíků, přečteno: 19x

Už nikdy nebudu podceňovat brnění v kostech. Co by se asi mohlo pokazit po cestě do práce?
Tím, že bydlím na Chodově a do práce jezdím do Malešic, stačí mi k tomu jeden autobus a cca 25 minut času.
Lebeda. Po letech, kdy jsem pracovala v Letňanech a jezdila přes celou Prahu, je to prostě zívačka.
Tohle ráno bylo jiné. Cítila jsem to v kostech už po otevření očí při probuzení. Bolela mě hlava a podle zvuků z venku pršelo. Statečně jsem se dovlekla do koupelny a udělala ze sebe člověka. Po ránu mi trvá cca 15 minut než začnu jako člověk vypadat... než ovšem nakopnu mozek, to už je jiný interval. Ať vstávám, v kolik vstávám, probouzím se v 10.
Naposledy jsem na sebe zamžourala do zrcadla a otráveně vyrazila z bytu. Ejhle, zapomněla jsem si doma telefon a zjistila to až skoro v polovině ulice. Takže jsem se musela vrátit. Zdržení asi 5 minut. Na chodbě pajdala stará paní, držela jsem jí dveře, zdržení další 3 minuty... Paráda, autobus ve 25 už díky vracení se pro telefon ujel, ale nepanikařila jsem, holt pojedu tím ve 35. Jenže jsem nepočítala s tím, že může jet dřív... a jel!
Autobus ze zastávky odjížděl ve chvíli, kdy já teprve dobíhala ulicí dolů. Bylo to o dvě minuty dřív oproti jízdnímu řádu. Byla jsem zmoklá, unavená, udýchaná, bylo mi chladno a ještě mi ujel poslední autobus, kterým se do práce dostanu v rozumný čas. 
Naštvaná jsem nastoupila do 181, říkala jsem si, že budu chytrá a autobusu nadjedu. No, už bych se skoro mohla poučit, že je tenhle předpoklad skoro vždycky mylný. Samozřejmě, že cesta do Hostivaře byla totální parkoviště. Naděje, že stihnu 177 na Hostivařském náměstí jsem se vzdala záhy a už přemýšlela, jestli ji stihnu dojet na zahraďáku. 
Když jsme se dohrkali až na Groš, kde jsem chtěla chytit tramvaj, přestávalo pršet. Alespoň trochu štěstí po ránu, že jo!
Tramvaj mi přijela hned jak jsem došla na zastávku. S úlevou jsem se chytila tyče, vytáhla telefon a pokračovala v čtení děsivé, ale napínavé knížky od Kinga. A... zapomněla jsem vystoupit na zahraďáku!! 
Takže místo toho, abych na jedné zastávce vystoupila a na tom samém místě nastoupila, jsem musela přebíhat docela frekventované silnice, abych ten bus stihla.
Ale byla jsem tam včas!!
Autobus přijel a já si s úlevou sedla. Znovu jsem se začetla. Najednou se ozvalo "Konečná zastávka, prosíme vystupte!", zmateně jsem zvedla hlavu a říkala si, kde to sakra jsem. Zkontrolovala jsem číslo autobusu a sedělo. Rozhlédla jsem se a zjistila, že autobus prostě nepokračoval na Skalku a dál po své trase, ne, na Skalce odbočil doleva na odpočívárnu a vykopnul nás. 
Takže sprint schody dolů, podběhnout silnici, schody nahoru a doufat, že pojede jiný autobus. No, nejel. Čekala jsem tam 12 minut než přijela další 177 dle intervalu. 
Obtěžkána batohem s věcma na víkend, nedělní jógu a jógamatkou jsem nakonec do kanceláře vcházela 25 minut po začátku pracovní doby. 
I pátek (doplňte libovolné číslo 1-31) může být jako pátek třináctého.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



Až to budeš chtít nejvíc VZDÁT, vzpomeň si na všechny Ty, co by Tě rádi viděli poraženou na kolenou, takovou radost jim přece NEUDĚLÁŠ!